Filozof a básník Walter Kauffmann napsal knihu Budoucnost humanitních věd už v roce 1977. Nedávno ale vyšla v českém překladu a to je dobrá příležitost k přemýšlení o tom, zda a v jaké podobě krize humanitních věd trvá. A proč se tou krizí zabývat. Nejsou filozofie a příbuzné klasické nauky už prostě tak trochu přežitkem minulosti? Třeba něco jako opera – nádherné populární árie, ale jako celek záležitost jen pro uzavřený kruh vzdělanců.
Epitaf humanitních věd
„Stačí lehký tlak ruky s nástrojem, aby se ten druhý – spolu s hlavou, v níž jsou možná uloženi Kant a Hegel, všech devět symfonií a Svět jako vůle a představa – proměnil v pronikavé, kvílející selátko na porážce,“ psal filozof a spisovatel Jean Améry. Popisoval svoje prožitky z koncentračních táborů včetně Osvětimi, kde byl jako antinacista a Žid vězněn a mučen od roku 1943.
Filozofka z Chicagské univerzity Agnes Callardová jeho myšlenky charakterizuje jako „nejpesimističtější odpověď na otázku, jakou má filozofické uvažování roli, když se člověk ocitne v hluboké krizi“. Améry totiž říká, že ho veškeré humanitní vzdělání na mučení a brutalitu koncentračních táborů nevybavilo. Byl slabý, bál se, kdyby měl informace, které by chtěli mučitelé získat, prozradil by je.
Ještě není tak zle. I v rámci tuhé byrokracie má humanitní vědec relativně velkou intelektuální svobodu. Jen k tomu musí vyplnit všechny odpovídající formuláře.
Ale viděl kolem sebe lidi praktické, spojené s nějakým přesvědčením: ortodoxní židy, marxisty či odbojáře, kteří snad ani zdaleka neměli tak vytrénovanou mysl hlubokými myšlenkami jako on, ale byli stateční a mnohem lépe věděli, jak se mají chovat. K čemu tedy jsou filozofie a krásná literatura a všechny ty povznášející, úžasné věci, když ve střetu s brutalitou žalostně selžou?
