Vzhledem k tomu, že u honorářů níž jít nejde a u cen tiskáren není skoro žádný prostor, nabízí se, zejména u překladové literatury, šetřit na autorských právech. A vydávat ty knihy, na které se autorská práva už nevztahují. Řada nakladatelů k tomu kroku už sáhla.
Překvapivě nám chybí velká část významné literatury anglického romantismu i řada vskutku zásadních textů doby dřívější – textů inspirativních a důležitých.
Krize – anebo útlum trhu – tak v oblasti překladové literatury nabízí zajímavou příležitost. Poslední doba se totiž nesla ve znamení překotného vydávání novinek. Zejména v překladech z literatury psané anglicky to bylo až otravné. Anglofonní trh, hnaný touhou po novém a novějším, chrlí záplavu titulů, které mají často jepičí život. Přitom dochází k zajímavému paradoxu: angličtina suverénně dominuje překladové literatuře (samozřejmě ve většině případů jde o čtivo), přesto v českých překladech citelně chybí spousta nejen zajímavých, ale kulturně zásadních textů.
Tenhle problém jsem si naplno uvědomil při rozhovorech s přáteli neanglisty. Tu a tam se mě ptali, zda máme to a to v českém překladu. Že se dívali do katalogu Národní knihovny a žádné položky tam nenašli. Ten dotaz vznášeli udiveným tónem – přišlo jim nepravděpodobné, že tak slavné jméno v češtině nemáme.
Souvisí to s praxí uvedenou výše a hladem po nové literatuře. Práva se prodávala na veletrzích ještě dříve, než kniha vyšla v originále, a čekal se velký úspěch, který se velmi často, spíše zpravidla, nedostavoval. Je pochopitelné, že při takové praxi, ale i módě a očekávání trhu nebyly překladatelské, redaktorské, ale obecně ani nakladatelské kapacity na to, hledat hlouběji v historii literatury.
Slovenské iluze o neutralitě. Proč jsou Ficovy nápady nejen nebezpečné, ale hlavně neuskutečnitelné? |
Pokud pomineme dílo Williama Shakespeara, tak většinu anglicky psané klasiky máme v překladech z padesátých let. I to má svou logiku. Aktuální literatura tehdy měla stopku z ideologických důvodů, takže se překládala klasická díla, zejména realistická románová díla osmnáctého a devatenáctého století.
Některé z těchto románů se později překládaly znovu, tu a tam vyšlo i něco jiného. O nějaké soustavné pozornosti nebo ediční praxi lze mluvit jen stěží. Jakkoli je to překvapivé, chybí nám velká část významné literatury anglického romantismu i řada vskutku zásadních textů doby dřívější – textů mimochodem velice inspirativních.
Už na podzim se dočkáme jednoho z klíčových děl anglické literatury, které u nás chybělo vskutku citelně. V překladu Martina Hilského totiž Academia vydá monumentální epos Johna Miltona Ztracený ráj. Ten dosud existoval ve dvou překladech (mimochodem, ten první je Jungmannův), ani jeden z nich však není dnes už čitelný.
Co se překladové literatury týče, už teď je možné říct, že jde o událost roku. Pokud vydání tohoto skvostu můžeme chápat jako potvrzení určitého trendu, pak je krize knižního průmyslu skutečně příležitost.
Autor je překladatel.
