„Všechno, co vím o životě, jsem se naučil tam, v internátní škole, v budově pro mladší žáky v North West River. Byly to povinné hodiny, o které jsem nestál. Aritmetika nebo gramatika byly nejmíň důležité, hlavní bylo co nejrychleji se naučit, kdo je váš přítel a komu se raději vyhnout. Kam a kterou cestou chodit, a do kterých dveří rozhodně nikdy nenahlížet. Co se může říkat a o čem se dlouhé roky nezmínit. Byl jsem předškolák, kdy jsem pochopil, že stejně jako nevědomky a automaticky dýchám, se musím neustále a podvědomě ujišťovat, že jsem v bezpečí. Ustavičně jsem zjišťoval, jestli mi nic nehrozí. V takovým podmínkách zní člověku celou dobu v hlavě siréna,” vypráví Toby Obed v knize 27 smrtí Tobyho Obeda polské reportérky Joanny Gierak-Onoszko. Toby Obed shrnuje svá školní léta následovně: „Jsem ten, kdo přežil. Zůstal jsem naživu. Dospělí venku to věděli. Nic s tím neudělali.”
Systém, který odděloval děti původních obyvatel od jejich rodičů a jehož součástí byly internátní školy, fungoval až do poloviny 90. let. Zpráva kanadských úřadů jej před šesti lety označila za „kulturní genocidu“.
Autorka knihy 27 smrtí Tobyho Obeda Joanna Gierak-Onoszko.
Toby Obed v knize též popisuje jeho život v pěstounských rodinách: „Během následujících osmi let jsem bydlel ve dvaceti domovech. Stěhoval jsem se, nebo spíš oni mě stěhovali z místa na místo v průměru každé čtyři a půl měsíce. Co chci já, co na to říkám, na to se neptali. Brali nás jako kus nábytku, jako překážku, jako pytel odpadků. V každé rodině to bylo jiné, ale snad ve všech mě bili.”
Autorka knihy se věnuje i tomu, jaký dopad na jeho život měl pobyt na internátní škole a v pěstounských rodinách: „Školu jim můžu odpustit, rodiny taky. Nemůžu se smířit s tím jediným: že mě nikdo nikdy nemiloval. Nevím, co to znamená, když tě uznávají. Když ti nechtějí ublížit. Dá se říct, že na dobro jsem si zrovna dvakrát nezvykl.” V osmi letech se Toby pral i čtyřikrát nebo pětkrát denně. „Nepřestával, dokud si nebyl jistý, že ti druzí opravdu trpí. V těch chvílích jej ochromovalo štěstí. Necítil bolest, protože trpěli jiní. Trpěli, protože on tak rozhodl. Dovolovalo mu to vyzbrojit se na odpoledne a večer. Neboť po škole se, jak jinak, vracel k pěstounům a byl to on, kdo pak dostal nařezáno,” uvádí autorka, která za reportáž 27 smrtí Tobyho Obeda byla nominována na Cenu Ryszarda Kapuścińského a získala čtenářskou cenu Nike.
Kniha obsahuje i řadu dalších příběhů potomků původních obyvatel. Na tři sta stranách se snaží zodpovědět i takové otázky jako: Co když byla pečovatelka také obětí násilí? Proč děti z internátu ubližují jiným dětem? Jakou roli odehrála církev a jak se dnes staví k obětem?
Nejnovější absyntovky.
Kniha vyšla v překladu Tadeáše Dohnaňského. Nakladatelství Absynt vydává reportáže z celého světa bez ohledu na téma. Původně se zaměřovalo na slovenský trh, časem začalo vydávat reportážní literaturu také v českém překladu v rámci edice Prokletí reportéři.
V posledních měsících pod jeho hlavičkou vyšla například kniha Země nomádů Jessicy Bruder o novodobých amerických kočovnících, pro které vyrazit hledat náhodný přivýdělek v pick-upu s přívěsem často představuje jedinou možnost, jak neskončit na ulici. Dále vyšlaStřelba v Kodani švédského reportéra Niklase Orreniuse o extremismu, hranicích svobody projevu a Larsi Vilksovi, který proslul karikaturami proroka Muhammada jako psa. A v neposlední řadě publikovalo nakladatelství knihu Fotbalová válka slavného polského reportéra Ryszarda Kapuścińskiho, jakožto autorský výběr z jeho afrických a latinskoamerických reportáží ze šedesátých a sedmdesátých let.
