Pátek 19. dubna 2024, svátek má Rostislav
130 let

Lidovky.cz

A Českou kvočnu získává...

Kultura

  10:11
PRAHA - Sledovat v pátek večer slavnostní nominace na výroční ceny České filmové a televizní akademie (ČFTA) byla tristní podívaná. Ano, společný výkon moderátorské dvojice Ester Kočičková a Iva Pazderková si získal víc odpůrců než příznivců, ale úroveň ceremoniálů spojených s Českými lvy je věc dlouhodobě kolísavá, kontroverzní a diskutovaná.

Trapné, až člověku zatrne. Ceremoniál vyhlašování nominací na Českého lva za rok 2008 foto: Lidové noviny

Co však vykazuje ještě setrvalejší stav bez toho, aby někdo hlasitě protestoval, je setrvale bezzubé vyznění samotných cen.

Nominace na České lvy letos víc než kdy jindy kopírují nominace oscarové: drtivá většina se jich rozhodí mezi tragicky malý okruh filmů, takže ve výsledku vlastně nezáleží na tom, který z nich vyhraje v které kategorii. Výsledkem je vědomí, že za příslušný ročník zkrátka vzniklo těchhle pár filmů a hotovo. Americké filmové akademii takový přístup nelze vyčítat.

Oscary nedostávají filmy ani dobré, ani špatné, ale prostě „oscarové“ - takové, jež většinu Američanů chytnou za srdíčko, nebo aspoň neurazí. Taky jde o konzervativní instituci s rozpočtem i sledovaností v řádu desítek, respektive stovek milionů dolarů a lidí.

České akademii není ani čtrnáct let. S dětskými přešlapy typu (již zrušené) anticeny Plyšový lev se vyrovnat dokáže, ale fázi puberty zřejmě od začátku odmítla a místo toho si hraje na váženou a dospělou autoritu. Proč se snaží vytvářet mylný dojem, že velevážený český film něco znamená, když má jedinečnou šanci kopat proti špryclím a říct jako správný puberťák sem tam něco třeba i drzého nebo nepředloženého, ale aspoň zajímavého?

ČFTA dělá věci naopak
Místo toho, aby přijala fakt, že český (hraný) film v evropském kontextu téměř nenachází místo, a vyzdvihovala idiosynkratická díla, která by na tom mohla něco změnit, tvrdošíjně upřednostňuje střední proud. Místo toho, aby s rozvahou vybírala filmy, jež se vzpírají škatulkám, přikyvuje na „rozjívených“ ceremoniálech dílkům často zcela konformním.

Nejvíc to do očí bilo na „lvech“ za rok 2006, kdy si klíčové kategorie rozdělily filmy Obsluhoval jsem anglického krále a Kráska v nesnázích. O rok později zase ve výtrysku huráevropanství získal tři České lvy skrznaskrz francouzský snímek Edith Piaf.

Letošní nominace pak ovládla trojice titulů Karamazovi, Tobruk a Venkovský učitel. Nic proti nim, ale drtivá většina kategorií se tak stala sázkami na jistotu, které se daly předpovědět dopředu. Namátkou - nevešla by se do hlavního ženského hereckého výkonu taková Tereza Nvotová za Malé oslavy? Nebo neměla kategorie Nejlepší výtvarný počin obsahovat úplně jiné filmy, třeba Sestru a Kdopak by se vlka bál místo Kozího příběhu, nominovaného jen za to, že jde o první český 3D celovečerní animák?

Každá kinematografie má takové výroční ceny, jaké si zaslouží. Ty české předstírají dvě věci: že se u nás nenatáčejí téměř žádné snímky vybočující z řady a že u nás vládne selanka.

Trvalo bolestně dlouhá léta, než mezi sebe Čeští lvi konečně přijali kategorii dokumentů, které přitom tuzemskému filmu v zahraničí vybojovaly za pouhých pár posledních roků mnohem víc pozornosti než hraná díla za celé dekády. A nepamatuju si, že by za těch samých pár posledních roků na ceremoniích ČFTA padlo slovo o tom, že hrozí zrušení státního fondu, že nemáme pořádný zákon o kinematografii, že od nás odcházejí zahraniční produkce, že čeští profesionálové houfně mizí do zahraničí atd.

Přejmenujme tedy České lvy na České kvočny. Plot takové zvíře nepřeletí a vajíčka snáší slušná, i když stejná. A když přijde na pekáč, nikomu chybět nebude.