LN: Jak si vás našlo téma snímku?
Před několika lety jsem se chtěl hlouběji ponořit do historie Afroameričanů a myslel jsem, že to udělám pomocí hudby, protože hudba je nástroj, který celou historii černé Ameriky nese. Oslovil jsem proto písničkářku Judy Hillovou. Díky ní jsem pak získal přístup do několika komunit a zjistil jsem, že černí Američané jsou si vědomi, jak je pro ně hudba důležitá. Zato jim chybí nástroj v podobě mluveného slova. A tak z mého projektu vznikl film založený na dialogu.
  |
LN: Vaše filmy se vždy pohybovaly na pomezí fikce a dokumentu. Tento je spíš dokumentem, souhlasíte?
Ano. Jako filmař vždy spoléhám na observaci. Vždy jsem byl velmi strohý a přísný pozorovatel, čímž myslím, že nefilmuju vše, co vidím, hodně myslím i na estetiku. Například kdyby v nějakém rozhovoru došlo ke katarzi, ale světlo by bylo strašné, tak bych ho nenatočil. Jen bych doufal, že mi osud přinese podobně důležitý moment v budoucnu. Proto také točím tak dlouho. Estetiku svých filmů podrobuju disciplinované volbě. Mnoho z těch 150 hodin, které jsem pro tento snímek natočil, nejsou esteticky dost dobré na to, aby naplnily můj koncept krásy, proto jsem je nepoužil. Pečlivě si vybírám místo, protagonisty a krásu zachyceného momentu, jejímž prostřednictvím tomu vědomě dodám nádech fikce. I dokument je přece fikce, realita vypadá jinak.
LN: Ve svém díle se zaměřujete na lidi mimo pozornost médií, vyloučené ze společnosti. Proč právě na ně?
USA o sobě říkají, že jsou zemí svobody, s nejsilnější demokracií na světě. Amerika se na sebe dívá jako na liberální zemi, tolerantní k menšinám. Jenže ty toleruje jen do určité míry. Jen pokud zůstanou na okraji. Já sám žiju na jihu USA, přijal jsem místní mentalitu. Zároveň pocházím z jiné země, mám jiné kulturní zázemí, což mi umožňuje věnovat pozornost tomu, co v amerických médiích nevidím. Sami Afroameričané si někdy svůj nedostatek reprezentace ani neuvědomují. Pro kompletního outsidera by ale tenhle typ filmu nebylo možné natočit. Abyste mohli zdokumentovat nějakou situaci, musíte se stát součástí pozorované komunity. Musíte si se svými protagonisty vybudovat důvěru.
LN: Nevadilo komunitě, o níž jste natáčel, že mluvíte za ně, a přitom jste běloch?
Používám svou omezenou moc v médiích, abych jim dal hlas. Sám ve filmu ustupuju co nejvíc do pozadí. V Co uděláš, až svět vzplane? jsem schválně zvolil jednoduchou formu, v níž vyzní dialog a kterou definuje absence barvy. Barvy vytvářejí hierarchii, což by diváky rozptylovalo. Afroameričané vědí, že o tomto filmu budu mluvit převážně s bílým publikem. I ve filmu říkají, že potřebují bělocha, aby jejich hlas představil bílým. Sami v tom nikdy neuspěli.
LN: Proč si myslíte, že je rasová nesnášenlivost v posledních letech na vzestupu?
Protože současná vláda legitimizuje a posiluje pokroucenou myšlenku svobody slova, která umožňuje bujet zločinům z nenávisti. První dodatek ústavy je omezený právě zákazem podněcovat k nenávisti. Roli hraje i fakt, že Američani neplatili žádné odškodnění černochům, jako třeba Němci Židům. Blízko mého bydliště v Texasu postavilo velký tréninkový tábor jedno extrémní nacistické hnutí, které pomocí svých časopisů vyzývá k vlastnímu džihádu. Pokud někdo z nich něco spáchá, většinou není potrestán. Trump dal na národní seznam teroristických organizací Černé pantery, což znamená, že je snazší je uvěznit či zakázat jim cestovat. Naopak členové Ku-klux-klanu se teď mohou vyjadřovat volněji. Při tomhle všem je pak vzestup rasové nesnášenlivost nevyhnutelný.
LN: Většina vašich hrdinů přežila traumata, násilí, závislosti... Ukazujete pomocí jejich osudů, že tragédie je nedílnou součástí reality mnoha Afroameričanů?
Je to jejich dědictví. Samotné násilí ve filmu skoro nevidíte, ale jejich slova vypráví o násilí, o zkáze. Vyrostli s vědomím, že neuspějí. Začleňovali se do společnosti, zatímco jejich otec byl nejspíš ve vězení, v USA je ve vězení 30 % černých mužů. To jsou jejich životní podmínky. Spousta z mých protagonistů se narodila bez záznamu v matrice nebo jejich záznamy zničil hurikán Katrina. Takže v podstatě jako občané neexistují. Systém jim nedává moc šancí. Na politickou situaci v Americe se můžete podívat dvěma úhly pohledu. Ten bělošský vypráví o příležitosti ke změně. Ten černošský vidí změnu jen v životech bílých, takže ho ani nezajímá, co se děje.
LN: Ve filmu mluvíte i o vrozeném strachu z bílých.
Při natáčení jsem sledoval, jak moc jejich životy prostoupil strach. Je vlastně děsivé, že pokaždé, když jsem se ocitl v černošské čtvrti, lidi mi opakovali, že jsem vítán, protože se mě báli. Věděli totiž, že mám větší moc jim ublížit než oni mně. Je neuvěřitelné, nakolik je tento strach zavedený v systému. Světu vládne bílý muž a systém je nastavený z jeho pohledu. A podle něj se už méně netolerance rovná toleranci. Což je zhoubné. Nechci si však hrát na bojovníka za rovnost. Rozhodl jsem se s tímto problémem dělat, co můžu, ale nejsem lék. Proto můj film nenabízí řešení.
LN: Řekl vám při natáčení někdo z protagonistů filmu něco, co vás zasáhlo či šokovalo?
Slyšel jsem spoustu příběhů a řada mě šokovala. Vyprávěli mi ale i o štěstí a radostech podobných těm našim. Nejhorší bylo slyšet, že pro ně už jen snaha uspět představuje zázrak. Tedy něco, co já beru za samozřejmé. Já sám pocházím z dělnické rodiny, prošel jsem několika zaměstnáními, pak jsem studoval, pracoval v kanceláři, jedna práce mě dostala do USA. Po třicítce jsem o zaměstnání přišel, tak jsem se rozhodl jít za svou vášní a filmovat. Věděl jsem, že to můžu zkusit. Tohle Afroameričané neznají.
LN: Vy jste jako filmař uspěl, což dokazuje přijetí filmu Co uděláš, až svět vzplane? do benátské soutěže nebo retrospektiva, kterou vám uspořádal právě jihlavský festival. Co to pro vás znamená?
Je to skvělé. Můžu díky tomu mluvit o svých názorech, což je pro mě důležitější než sbírat ceny a zásluhy.
