Neděle 11. června 2023, svátek má Bruno
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Kultura

Aktuální předzvěst apokalypsy. Zítřek se nekoná je přesvědčivou inscenací

Inscenace Zítřek se nekoná (2021). foto: Divadlo v Dlouhé

Recenze
Drama u nás málo známého autora Juliena Greena Zítřek se nekoná dráždí nejenom svou atmosférou tušené tragédie, ale i zvláštním mixem žánrových poloh, vysokého a nízkého. V Dlouhé hru nastudovala režisérka Hana Burešová.
  5:00

Greenův text musel Haně Burešové hned padnout do oka, protože zvláštně zachází s různými významovými vrstvami, pohrává si s nejednoznačností a nedosloveností. A právě ona umí propojovat tragiku se směšností a nacházet vzájemný odraz odlišných poloh.

Inscenace Zítřek se nekoná (2021).
Inscenace Zítřek se nekoná (2021).

Green nepatří v našich zeměpisných šířkách k proslulým autorům, narodil se v Paříži americkým rodičům a ve Francii také prožil většinu života a psal francouzsky. Je autorem románů, esejí i divadelních her a zvlášť zajímavé jsou jeho deníky, které si vedl tři čtvrtě století v letech 1919–1995 od svých devatenácti let, přičemž je třeba poznamenat, že se dožil téměř stovky.

Hru Zítřek se nekoná začal psát v roce 1951 pro významného režiséra Louise Jouveta, ale historie jeho psaní pro divadlo je mnohem složitější, iniciační role Jouveta se zřejmě datovala už od dvacátých let minulého století. Green v padesátých letech hru nedopsal a vrátil se k ní až v roce 1979. Inspirací mu bylo zemětřesení v sicilské Messině roku 1908, které patřilo k nejsilnějším v historii Evropy a jen v Messině zabilo 60 000 lidí ze 150 000 tehdejších obyvatel.

Lidé uzavření do svého sobectví

Hra zachovává jednotu času, místa a děje, odehrává se v měšťanské rodině v předvečer zmíněné katastrofy. Interiéru dominují velká francouzská okna, za nimiž se rýsují šedavé obrysy města a vegetace, nad vším se vznáší opar dekadence. Je doba mezi Vánocemi a Novým rokem, rodinné sešlosti vévodí matka rodu vdova Lucchesi (Magdalena Zimová). Jsou tu její dospělé děti, někteří s partnery, jiní bez, bratr, švagr, bratranec a další menažerie. Jak se postupně ukazuje, leckdo tu má kostlivce ve skřini, většina z aktérů je zacyklená do svých frustrací a sleduje hlavně své sobecké cíle. Je to vlastně společnost před potopou, která ne zcela vědomě tančí své předsmrtné tance.

Výraznou postavou je dcera Lina, která je v podání Evy Hacurové rozkvetlá secesní kráska co chvíli upadající do depresivních stavů. Umírá jí manžel, což poněkud alibisticky řeší vztahem s matčiným nevlastním bratrancem Marcem (Jan Sklenář). Toto pohodlné řešení ji ale přece jenom psychicky deptá. Do něj je ovšem zamilovaná její mladší sestra Celestina (Štěpánka Fingerhutová), rovněž přecitlivělá a umanutá mladá žena.

Matka rodu v podání Zimové křečovitě dodržuje dekorum ze všech sil, příslušně a efektně lomí rukama, když je to zapotřebí. Je také bigotní a okázale se bičuje kvůli nemanželskému synovi Stefanovi (křehce snivý a zranitelný Samuel Toman), který se narodil jako hluchoněmý, ale zjevně je nadán schopností předvídat. Přímo exceletním sobcem a omezencem je bratr Signory Lucchesi v pojetí Jana Vondráčka.

Večerem prostupuje až nepojmenovatelná tíseň, což se režii daří navodit zdařile. Napětí, které se zhušťuje, vyrůstá z tlachání, drobných výpadů, hysterie, stesků a doslova se rozlézá po jevišti jako zhoubná nemoc. Jakkoli jde o drama časově zakotvené v počátku minulého století, je až nepříjemně spojené s dneškem. Rozdírající nejistota, ba přímo děs a očekávání něčeho temného, co přivodí zlom, neblahou změnu, jsou pocity velmi aktuální. Společnost také znervózňuje film, který se ve městě promítá a jenž ukazuje zkázu města zemětřesením, Zio Tonio (Martin Matejka) dokonce proti promítání píše stížnost starostovi.

Režie nejspíš z tohoto opakovaně zmiňovaného příznačného detailu vyšla a inscenaci stylizuje do podoby němé grotesky, starého již poničeného a praskajícího filmu, který se odvíjí před zraky diváků. Jeho jednotlivé epizody také uvozuje z textu vybraná charakteristická věta promítaná jako titulek. „Film“ je stále potrhanější, až se v bodu zlomu, kdy katastrofa vypukne přetrhne a shoří…

Styl inscenace se ovšem zakládá i na důmyslném prolamování žánrů, dušezpytné rozklady s ironickými akcenty skutečně upomínají na Čechova, ale Burešová neváhá jít až na kraj k vaudevillu a konverzačce a z druhé strany využít téměř hororové prvky. Pocit ohrožení se vystupňuje v noci, kdy všichni ulehnou a za okny bičují město proudy deště. Vozka, který se se zpožděním dostaví, aby odvezl na nádraží Linu a Marca, vstupuje jak vyslanec pekel a není jasné, kam vlastně dvojici odveze.

Zítřek se nekoná je jako předzvěst apokalypsy o to působivější, že se odehrává hlavně v rovině emocionální, žádná konkrétní fakta, která by opravňovala myslet si, že se chystá tragédie, se tu během děje nezjeví. Lidé se tu podobají zvířatům, která intuitivně cítí nebezpečí a podle toho se chovají. Jediným zlověstným znamením je nečekaný osud mladé dvojice, která se zjeví jako hosté hodlající si pronajmout pokoj u paní domu. Aby inscenace nabrala sílu zlé předtuchy, musí být i herecky naplněná. A to se v Dlouhé podařilo maximálně, jednotlivé výkony nepostrádají psychologickou přesvědčivost a hloubku a také se odrážejí v perfektní herecké souhře.

JULIEN GREEN: ZÍTŘEK SE NEKONÁ

Překlad: Kateřina Lukešová

Režie: Hana Burešová

Dramaturgie: Štěpán Otčenášek

Scéna: Martin Černý

Kostýmy: Kateřina Štefková

Hudba: Ivan Acher

Divadlo v Dlouhé, premiéra 23. 9.

BOOM! Získejte vibrační kuličky na posílení pánevního dna
BOOM! Získejte vibrační kuličky na posílení pánevního dna

Potřebujete posílit pánevní dno, ale nemáte čas na aktivní cvičení? Značka BOOM představila Pulzační a vibrační kuličky, které aktivně posilují...