Aktuální předzvěst apokalypsy. Zítřek se nekoná je přesvědčivou inscenací

Greenův text musel Haně Burešové hned padnout do oka, protože zvláštně zachází s různými významovými vrstvami, pohrává si s nejednoznačností a nedosloveností. A právě ona umí propojovat tragiku se směšností a nacházet vzájemný odraz odlišných poloh.

Green nepatří v našich zeměpisných šířkách k proslulým autorům, narodil se v Paříži americkým rodičům a ve Francii také prožil většinu života a psal francouzsky. Je autorem románů, esejí i divadelních her a zvlášť zajímavé jsou jeho deníky, které si vedl tři čtvrtě století v letech 1919–1995 od svých devatenácti let, přičemž je třeba poznamenat, že se dožil téměř stovky.

Hru Zítřek se nekoná začal psát v roce 1951 pro významného režiséra Louise Jouveta, ale historie jeho psaní pro divadlo je mnohem složitější, iniciační role Jouveta se zřejmě datovala už od dvacátých let minulého století. Green v padesátých letech hru nedopsal a vrátil se k ní až v roce 1979. Inspirací mu bylo zemětřesení v sicilské Messině roku 1908, které patřilo k nejsilnějším v historii Evropy a jen v Messině zabilo 60 000 lidí ze 150 000 tehdejších obyvatel.

Lidé uzavření do svého sobectví

Hra zachovává jednotu času, místa a děje, odehrává se v měšťanské rodině v předvečer zmíněné katastrofy. Interiéru dominují velká francouzská okna, za nimiž se rýsují šedavé obrysy města a vegetace, nad vším se vznáší opar dekadence. Je doba mezi Vánocemi a Novým rokem, rodinné sešlosti vévodí matka rodu vdova Lucchesi (Magdalena Zimová). Jsou tu její dospělé děti, někteří s partnery, jiní bez, bratr, švagr, bratranec a další menažerie. Jak se postupně ukazuje, leckdo tu má kostlivce ve skřini, většina z aktérů je zacyklená do svých frustrací a sleduje hlavně své sobecké cíle. Je to vlastně společnost před potopou, která ne zcela vědomě tančí své předsmrtné tance.

Výraznou postavou je dcera Lina, která je v podání Evy Hacurové rozkvetlá secesní kráska co chvíli upadající do depresivních stavů. Umírá jí manžel, což poněkud alibisticky řeší vztahem s matčiným nevlastním bratrancem Marcem (Jan Sklenář). Toto pohodlné řešení ji ale přece jenom psychicky deptá. Do něj je ovšem zamilovaná její mladší sestra Celestina (Štěpánka Fingerhutová), rovněž přecitlivělá a umanutá mladá žena.

Matka rodu v podání Zimové křečovitě dodržuje dekorum ze všech sil, příslušně a efektně lomí rukama, když je to zapotřebí. Je také bigotní a okázale se bičuje kvůli nemanželskému synovi Stefanovi (křehce snivý a zranitelný Samuel Toman), který se narodil jako hluchoněmý, ale zjevně je nadán schopností předvídat. Přímo exceletním sobcem a omezencem je bratr Signory Lucchesi v pojetí Jana Vondráčka.

Večerem prostupuje až nepojmenovatelná tíseň, což se režii daří navodit zdařile. Napětí, které se zhušťuje, vyrůstá z tlachání, drobných výpadů, hysterie, stesků a doslova se rozlézá po jevišti jako zhoubná nemoc. Jakkoli jde o drama časově zakotvené v počátku minulého století, je až nepříjemně spojené s dneškem. Rozdírající nejistota, ba přímo děs a očekávání něčeho temného, co přivodí zlom, neblahou změnu, jsou pocity velmi aktuální. Společnost také znervózňuje film, který se ve městě promítá a jenž ukazuje zkázu města zemětřesením, Zio Tonio (Martin Matejka) dokonce proti promítání píše stížnost starostovi.

Režie nejspíš z tohoto opakovaně zmiňovaného příznačného detailu vyšla a inscenaci stylizuje do podoby němé grotesky, starého již poničeného a praskajícího filmu, který se odvíjí před zraky diváků. Jeho jednotlivé epizody také uvozuje z textu vybraná charakteristická věta promítaná jako titulek. „Film“ je stále potrhanější, až se v bodu zlomu, kdy katastrofa vypukne přetrhne a shoří…

Styl inscenace se ovšem zakládá i na důmyslném prolamování žánrů, dušezpytné rozklady s ironickými akcenty skutečně upomínají na Čechova, ale Burešová neváhá jít až na kraj k vaudevillu a konverzačce a z druhé strany využít téměř hororové prvky. Pocit ohrožení se vystupňuje v noci, kdy všichni ulehnou a za okny bičují město proudy deště. Vozka, který se se zpožděním dostaví, aby odvezl na nádraží Linu a Marca, vstupuje jak vyslanec pekel a není jasné, kam vlastně dvojici odveze.

Zítřek se nekoná je jako předzvěst apokalypsy o to působivější, že se odehrává hlavně v rovině emocionální, žádná konkrétní fakta, která by opravňovala myslet si, že se chystá tragédie, se tu během děje nezjeví. Lidé se tu podobají zvířatům, která intuitivně cítí nebezpečí a podle toho se chovají. Jediným zlověstným znamením je nečekaný osud mladé dvojice, která se zjeví jako hosté hodlající si pronajmout pokoj u paní domu. Aby inscenace nabrala sílu zlé předtuchy, musí být i herecky naplněná. A to se v Dlouhé podařilo maximálně, jednotlivé výkony nepostrádají psychologickou přesvědčivost a hloubku a také se odrážejí v perfektní herecké souhře.