130 let
Nové album Václava Neckáře

Nové album Václava Neckáře

Recenze

Album Václava Neckáře: Bejvávalo líp i hůř

Kultura
  •   7:00
Dojmy z očekávané novinky? Radost z návratu sympatického zpěváka, ale i zklamání z materiálu, který si ke svému comebacku vybral.

Chce-li někdo produkovat album jedné z největších stálic české populární hudby (k tomu ještě dlouhodobě handicapované), měl by na to jít mnohem víc od lesa než Jaromír Švejdík a Dušan Neuwerth, autoři deseti písní z nového CD Václava Neckáře Dobrý časy. Ačkoliv není sporu, že cesta, kterou se vydali, tedy změna hudebního kontextu a sázka na alternativní písničkářství, je v zásadě správná, výsledek nemá tu intenzitu, jakou by ze sebe interpret dokázal vydolovat, pokud by byl opravdu dobře veden.
Každý soudný člověk si umí představit, že deska zpěváka po mrtvici nevznikala lehce. Jen bůh ví, co všechno se asi muselo přetáčet, slepovat, přizpůsobovat situaci, a za to tvůrcům patří dík.

Problém je v tom, že texty a melodie nesahají Neckářovi ani po kolena – a to i když vezmeme v úvahu zdravotní omezení. Ponechme stranou, že tato popová hvězda v minulosti vydávala desky, které jsou sice považovány za lepší než leccos jiného ze středního proudu, přece jen z něj ale nikdy kdovíjak nevybočovaly. Z tohoto úhlu pohledu je přínos nové nahrávky jednoznačný.

Jenže Švejdík (neboli Jaromír 99) s Neuwerthem nejsou žádní Rickové Rubinové a Neckář není Johnny Cash, i když odkazy na společná alba těchto pánů tu vnímáme hned od začátku: osudově znějící piano v úvodní písni Tajemství evokuje Cashovu coververzi skladby Hurt a rádoby oduševnělá zpověď Hledal jsem tě, Pane se zvukem varhan jako by z oka vypadla Cashově variantě balady Danny Boy. Zda jde o citace vědomé, či podvědomé, je vedlejší. Důležité je, že tohle jsme slyšeli už mockrát, ať už u Rubina, Lanoise, nebo Joea Henryho. Z hlediska originality nemá sound a způsob aranžování českých „novátorů“ valnou cenu.

Jak to jen říct…

Hodnotit Neckářův hlasový projev je stejně ožehavé jako upřímně referovat o výkonu Hany Hegerové na jejím posledním albu. Na jedné straně by umělci rádi, aby o nich recenzenti psali pravdu a nic než pravdu, na straně druhé nelze být objektivní, pokud hudebníci předpokládají, že ostatní pochopí a omluví jejich nedostatky. Faktem zůstává, že Václav Neckář nezní tak, jak by mohl, kdyby se mu nestala mozková příhoda. Vypořádal se s ní ovšem se ctí, a tak tu můžeme najít několik až dojemných momentů, kdy se vymanil z pouhého „čtení textů“ a připravil posluchačům skutečný zážitek.

Opět malé rýpnutí do autorů: jistěže neměli snadnou práci, ale když uvážíme, že výše zmíněný Johnny Cash nahrával svou poslední desku na vozíčku a téměř slepý, musíme znovu konstatovat, že mohli dosáhnout lepšího výsledku. Tak předně: světové comebacky tohoto typu bývají málokdy zamořeny tolika banalitami, jakých se dopouští Jaromír 99. „Bejvávalo, to byly dobrý časy, stromy rostly do nebe a na nich visely hvězdy...“ Jedna z nejvydařenějších písniček (povedla se i proto, že ji „nakopl“ kytarista Steve Walsh s částí pěveckého sboru Doubravánek) představuje paradoxně jedno velké klišé.

„Je ráno, neděle ráno, otevřu oči, ty můžeš spát,“ slyšíme v jiné, lehce orientální skladbě. Další začíná slovy: „Vzkázala mi má paní, že už mě nemiluje, že si našla jinýho chlapa.“ Píseň s názvem Čaroděj se odvíjí od obrazu: „Leželi v trávě u líné řeky tam v té zemi, kde bory šumí...“ Následující kus otevírá verš: „Pozoroval noční vlaky, jednou odjel jedním taky...“

Klišé na klišé – pozor, to není ležérní bezstarostnost ve stylu Neckářova věčného chlapectví, nýbrž naprostá absence osobitosti. Textař má jediné štěstí, že zpěvákův bezelstný výraz tyto „pravdy“ částečně omlouvá. Z jeho úst neznějí tak hrozně – jenomže to nezněly ani texty normalizačních kýčařů...

Až na konec světa

Přestože si to leckdo odmítá připustit, banálnost je bohužel kamenem, který táhne ke dnu i notně medializovanou písničku Půlnoční, díky níž vlastně celá deska vznikla. Fakt, že se tento nečekaný hit zjevil v totálně hluchém období, kdy stagnoval už nejen český pop, ale i většina ostatních žánrů, z něj ještě nedělá klenot a jeho pseudoduchovní ráz je po pravdě až protivný.

Václav Neckář: Dobrý časy

Supraphon 2012
Celkový čas 43:16

Budiž autorům ke cti, že na album zařadili několik povedenějších dílek (třeba Na Rafandě s hostující Lenkou Dusilovou). Ale ani u nich se nelze zbavit dojmu, že jsou vlastně zbytečné: „A tak půjdu, kamaráde, na konec světa a dál, tam, kam mě nohy donesou...“ Tisíckrát prosím za prominutí, ale sdělení typu „včera jsem šel domů a dal si večeři“ mi prostě nepřipadají jako dostatečný důvod, proč točit desku.

Suma sumárum aktuální cédéčko je vítězstvím Václava Neckáře (první bod má za odvahu), ale prohrou týmu, který ho měl umělecky postavit na nohy – což je o to nepříjemnější, že mělo jít o zajímavý střet odlišných hudebních přístupů. Když ale nemají nápad melodie, texty ani aranže, zpěvák s tím už nic moc nenadělá. Neckář navzdory svým trablům desku kupodivu spasil, i když si jistě každý myslel, že to bude přesně naopak. V tomto smyslu (ale v žádném jiném!) se tu opravdu zablýsklo na dobré časy.

Autor:
  • Vybrali jsme pro Vás