Jeho praděda byl Afričan se závratnou kariérou
Abram Petrovič Gannibal (Hannibal) se narodil v Habeši v Africe. Byl přivezen do Ruska jako otrok darem pro cara Petra Velikého. Panovník si mladého otroka oblíbil a záhy ho vyslal studovat válečné inženýrství do Francie. Seznámil se zde s Voltairem a podle britského novináře Hugha Barnese měl mezi oběma muži vzniknout vřelý přátelský vztah. Filozof měl Abrama dokonce nazvat „černou hvězdou osvícenství.“ Ve vojenské kariéře dosáhl až na hodnost generálmajora a chvíli byl i gubernátorem města Tallin, které tou dobou Rusku patřilo. Údajně jako první v Rusku začal pěstovat brambory. Měl jedenáct dětí a jedním z nich byl Osip, Puškinův dědeček.
Tajný deník sexuálních eskapád
V roce 1986 vyšla ve Spojených státech kniha nazvaná Tajný deník 1836 - 1837. Pikantní příběhy ve formě deníku vyprávějí různá Puškinova sexuální dobrodružství.
Básník je uveden i jako autor, ačkoliv autorství mu nikdy oficiálně přiřčeno nebylo. Mikhail Armalinský údajně deník našel a propašoval ho ze Sovětského svazu do Ameriky k vydání. Pokud je deník skutečně autentický, vypráví notně skandální příběh - Puškin se v něm mimo jiné podrobně přiznává k intimnímu vztahu s oběma sestrami jeho manželky. To vše za jejími zády. Kniha byla přeložena do více než 25 jazyků. Česky vyšla dvakrát, jednou v roce 2008 (nakladatelství Magma) a pak v roce 2011 (nakladatelství Concordia).
Vášnivý gambler pozdě splácí dluhy
Puškin se alkoholu a hazardních her rozhodně neštítil. V hazardu prý neznal míru a velmi často se dostával do dluhů. Ty sice splácel, ale zřídkakdy včas. Věřitelům se to samozřejmě nelíbilo a dávali o tom dlužníkovi vědět. Puškin svůj potlačovaný vztek ventiloval v útočných epigramech a četných karikaturách. Jeden papír s podobnými poznámkami unikl na veřejnost a skandál na sebe nenechal dlouho čekat.
V Rusku vyšla černá listina inscenací. Na prvním místě je Puškin |
Sympatizoval se zakázanými děkabristy
Skupina šlechticů a vojenských důstojníků nesouhlasila s carem Mikulášem I. a pokusila se o vojenský převrat. Došlo k němu v prosinci (odtud název skupiny) roku 1825 na senátním náměstí v Petrohradě. Car chtěl nejdříve vyjednávat, ale rozhořčená skupina odpověděla střelbou a omylem zabila hrdinu napoleonských válek, hraběte Miloradoviče. Car odpověděl stejným způsobem a jeho vojsko povstání rozprášilo. Rebelující skupinku čekaly tvrdé tresty. Puškin začal ve spěchu pálit své rukopisy, když se dozvěděl, že pět zástupců povstání (vesměs jeho kamarádů) bylo popraveno a dalších sto padesát dostalo těžký žalář. Puškin měl oprávněný strach, ale vyšetřování se mu vyhlo. Mikuláš I. věděl, že měl básník na lidi vliv, a chtěl ho mít na své straně. Pozval ho i do Moskvy, kde s ním vedl přátelské rozhovory.
Čest, střelný prach a smrt
Řešení konfliktů střelným prachem bylo v Puškinových dobách normální, ale zřídkakdy došlo od slov k činům. Horkokrevný básník měl být za svůj život vyzván na 90 duelů, ale zúčastnil se jich údajně kolem dvaceti. Souboj nemusel vůbec skončit smrtí, stačilo, když bylo poraněné cti učiněno zadost. Záminkou mohlo být třeba i jen nerozvážné slovo a Puškin nechodil pro ostré poznámky daleko. Osudným se mu stal duel s milencem své ženy, francouzským důstojníkem a diplomatem Georgem D ́Anthésem. Kulka trefila Puškina do břicha, roztříštila pánevní kost a dva dny po souboji, dne 10. února 1837, básník zemřel.
Velký Puškinův obdivovatel Michail Lermontov tragickou smrt oplakal ve svém díle Smrt básníka. Ve šlechtických kruzích byl Puškin nařčen z vyprovokování duelu a jeho výsledek si tak podle všech zasloužil. Lermontov poslední slokou básně, kterou přidal až později, útočí za tento názor na samotný Carský dvůr. Mikuláš I. nechal Lermontova uvěznit na Kavkaze a pak poslat k vojenskému pluku. Michail Lermontov nakonec zahynul stejně jako jeho hrdina při souboji na pistole ve věku 26 let.
