Důvodů, proč je film Alois Nebel hodný pozornosti, je hned několik. Jednak byl vytvořen technologií, která je na domácím poli zatím zcela ojedinělá. Dotýká se také tématu, kterému v oblasti hrané kinematografie nebyla dosud věnována větší pozornost (s výjimkou Habermannova mlýna Juraje Herze), a to jsou Sudety a jejich moderní historie jak v dobách těsně po válce, kdy probíhal odsun tamních Němců, tak i v nedávném období 80. a 90. let.
K tomu ještě připočtěme, že se jedná o dílo, u něhož je od prvního záběru zřejmé, že jeho cílem není jen lacině pobavit, ale že má naopak ambici zaujmout důstojné místo v kontextu české, evropské a snad i světové animace. A tu ambici se autorům podařilo v jistých ohledech naplnit. Za Aloisem Nebelem je vidět dlouhá příprava a soustředěná práce, film se podařilo dotáhnout patrně až na nejzazší mez toho, kam byli tvůrci schopni dojít. Stačilo to ale?
Výborně zvládnutá technologie
V Nebelovi použitá technika překreslování záběrů natočených v reálu a s herci je sama o sobě stará téměř jako animovaný film. Moderní technologie umožnily její rozvoj, v posledních letech byla tzv. rotoskopie s úspěchem použita třeba v ceněném izraelském filmu Valčík s Bašírem nebo ve snímcích amerického tvůrce Richarda Linklatera Temný obraz a Sním či bdím. Autoři Aloise Nebela s její pomocí dospěli k vlastními neodvozenému výtvarnému stylu - výrazně konturované počítačové kresbě vycházející z vizuality komiksu, jenž byl předlohou Luňákova snímku.
Jak účelně je ten styl ale použit? V tom ohledu se nabízí srovnání Luňákova filmu se španělským snímkem Chico & Rita, uvedeným na letošním festivalu v Annecy. Nebel totiž vypráví nejen podobnou technikou, díla jsou příbuzná i tím, že vypovídají o nedávné minulosti. Drama hrdinů Chica & Rity se odehrává mezi Havanou v době Castrova nástupu a New Yorkem. Počítačové překreslování natočené předlohy je ve filmu jednoduše a důvtipně využito k tomu, aby zpřítomnilo svět minulosti.
Při převádění do animované podoby španělští tvůrci totiž pracovali i s archivním filmovým materiálem (například se záběry některých zemřelých legendárních hudebníků), a snímek díky tomu rozklenul na plátně dokonalou iluzi oživlé minulosti a zároveň si zachoval vysokou míru výtvarné stylizace. V daném případě se zdá, že technologie a technika nemohly být zvoleny lépe a smysluplněji. Dá se totéž říci i o filmu Alois Nebel? Proč je vlastně animovaný?
Alois NebelČR, Německo, 2011 |
Pro autora Luňáka a scenáristy a tvůrce komiksové předlohy Jaromíra 99 a Jaroslava Rudiše je animace především prostředkem navození atmosféry a uspěli v tom ohledu skutečně výrazně. Právě atmosféra - ponurá a prosycená tajemstvím - je pro film klíčová; dlouho jej v pomalém rytmu nese dopředu a dodává mu napětí jakéhosi nevysloveného významu.
Je až chirurgicky přesně nastavena hned od začátku v dlouhé panoramatické jízdě, pod níž hlas Aloise Nebela (Miroslav Krobot) až hypnoticky monotónně čte jízdní řád - jako by divák přijížděl vlakem do svérázného fiktivního světa mlžin a temnot.
Je možné v tom vidět inspiraci Trierovým filmem Europa - dalším pochmurným snímkem z těsně poválečné doby, který je částečně dobarvován a zčásti se odehrává na železnici. Ten začíná záběrem ubíhajících kolejí a hlas vypravěče hypnotizéra se mimo obraz obrací k jakémusi klientovi, pomalu odpočítává do deseti a pak se jeho protějšek má ocitnout v temné, stylizované Evropě. Luňáka možná ovlivnily právě ta hypnotičnost a pomalý rytmus Trierova filmu, tedy atmosféra a stylizace. V Aloisi Nebelovi - především ve zdařilém úvodu Luňákova filmu - jdou ale autoři dál, dospějí až k poloze blízké jakémusi potemnělému westernu. ¨
Jaroslav Rudiš a Jaromír 99 dali svému příběhu westernový štych tím, že v rámci adaptace vlastní stejnojmenné komiksové trilogie přetavili postavu ústředního hrdiny z haškovsko-hrabalovského ŠvejkaHanti v postavu nemluvného, zemitého, ale současně noblesního železničářského „kovboje“. Je to samozřejmě kovboj bez koltů. A posléze i bez plácačky. O to je ale zajímavější. Alois Nebel je -tak jako každý správný westernový hrdina - muž s tajemstvím. Nese v sobě nevyřešené trauma, které souvisí s nádražím v obci Bílý Potok, kde mlčenlivý Nebel, obsesivní čtenář jízdních řádů, žije a pracuje na přelomu 80. a 90. let, kdy se snímek odehrává.
Trauma, které nemá skutečně osudovou váhu
Jak ale nahlížíme do Aloisova zraněného nitra, stává se bohužel postavou čím dál méně zajímavou, až se nakonec nevyhnutelně stane tak banálním a tezovitým, jako je banálně a tezovitě zachyceno to trauma, jež ho souží. Filmovému Nebelovi se podaří svou historickou zátěž odhodit, najít nový smysl života v tom, že po drobných komplikacích spojí svůj život s toaletářkou z pražského hlavního nádraží, kde v popřevratových časech nějakou dobu žije jako bezdomovec. Starý sudetský příběh dojde svého paralelního rozuzlení v krvavé odplatě (od začátku ji tušíme, takže snad neprozrazuji mnoho) štvance a vyděděnce Němého (Karel Roden), který se v příběhu vynořuje a zanořuje víceméně podle potřeb scenáristů a jehož motivace k činům, které páchá, jsou opravdu až příliš zamlžené.
Ukazuje se, že až černobílé vidění skutečnosti, které unese komiksové vyprávění, filmu prostě nestačí. Figurkářské zjednodušení charakterů by snad bylo přijatelné, kdyby film udržel onu na začátku nastavenou westernovou stylizaci. Od ní se ale ve střední, pražské pasáži vzdálí, navíc si pomáhá nejrůznějšími scenáristickými schválnostmi typu padlý strom přes koleje, minutí se dvou zamilovaných kvůli špatnému počasí a podobně.
Má-li být ale Nebelovo trauma a jeho rozuzlení jakýmsi obecněji platným uměleckým vyrovnáním se s problematickou historií Sudet, je to spíš k zasmání. Problém je, že Alois Nebel není komedie.
