Když u nás hráli Arctic Monkeys naposledy - bylo to v roce 2009 na festivalu Rock For People v Hradci Králové - bylo to spíše fiasko. Jakoby na partičku floutků z anglického Sheffieldu nebylo publikum připravené. Nyní, po třinácti letech od zmíněné festivalové premiéry, je ledacos jinak.
Arctic Monkeys platí i u nás za hvězdy, kteří pod pódiem spojují čtyřicátníky i mládež, která sotva vykročila z nástrah puberty, a jejich pražské vystoupení bylo se slušným předstihem vyprodané.
Letošní léto je pro návštěvníky - aby ne, po dvouletém půstu - sice bohaté na akce, dává jim ale zahrát počasí. Plocha na pražském Výstavišti sice nebyla tou vyprahlou pustinou jako svého času letiště v Letňanech na Guns N’Roses a Metallice, tisíce lidí pro změnu dusilo horko. A ti, kteří se v průběhu koncertu trousili z kotle, nevypadali zrovna nejlépe. Snad už je jim líp a koncert si užili.
Role předskokana se zhostili irští Inhaler. Kapela, v jejímž čele stojí syn Bono Voxe Elijah Hewson, hrála jen letos hrála v České republice potřetí, Těžko se ubránit úvahám o protekci, protože jejich zhruba třičtvrtěhodinový set byl v zásadě tuctovým indie rockem, který bavil hlavně pozorováním toho, jak moc se mladý Elijah potatil. Hodně. Barvou hlasu i frázováním tatínka hodně připomíná. Inu, geny. Bohužel, s muzikantskou invencí a nápady to tak horké nebylo a jejich koncert tak velmi záhy spadl do kategorie snadno zapomenutelných. Trocha života by se našla v těch pár svižnějších kouscích, když se jelo ve středních tempech či baladách, bylo to na hranici nudy. Ale třeba o Inhaler ještě uslyšíme.
Arctic Monkeys hrají už dvacet roků. Když tehdy vystřelil nahoru, dokázali se mezi dalšími jimi podobnými kytarovkami prosadit zejména svým charismatem i typicky britským, jaksi starosvětským frackovstvím. Kapela je nyní starší, už to nejsou ti klučíci, kteří drzostí maskovali nervozitu z náhle nabyté hvězdné slávy. Nyní je to formace naprosto sebejistá, zkušená, ale zároveň si ponechávající - hlavně v osobě frontmana Alexe Turnera - onen klukovský vibe.
„Opice“ jedou letos první turné po třech letech a proti vší logice (či snad očekávání) zamířily výhradně do jihovýchodní Evropy. Obvyklé destinace na západ od našich hranic zůstaly tentokrát stranou. Pod skromnými pódiem, kterému dominovala kruhová obrazovka, tu připomínající gigantický vinylový singl, tu bránu do jiného světa, tak zněla němčina, italština, španělština i francouzština.
Je zajímavé sledovat skladbu setlistu. Arctic Monkeys mají za sebou facku v podobě fanoušky nepříliš dobře přijaté čtyři roky staré nahrávce Tranquility Base Hotel & Casino, letošní turné tak stojí spíše na té tváři Monkeys, která je pro ně přece jen typičtější - a k fanouškům vlídnější. To však neznamená, že by to bylo bez překvapení. Už otvírák v podobě The View From The Afternoon. Spíše poklidná skladba zazněla na debutu Whatever People Say I Am a s odstupem téměř dvou dekád bych se jí nebál označit za raritku. Ostatně, těch zaznělo více - po letech totiž Opice zahrály That’s Where You’re Wrong i cover Johna Coopera Clarkea I Wanna Be Yours. A došlo i na spoustu klasik - Brainstorm, R U Mine, Do I Wanna Know, Teddy Picker. Výběr to byl rozhodně fanouškovský, nepřímočarý. Zaznít by mohlo klidně deset dalších věcí, takový Flourescent Adolescent by nevadil, ale policejní hodina moc prostoru na nafukování playlistu nenabízela.
Arctic Monkeys dorostli to totálních hudebních profesionálů. Žádné mladistvé divočárny se nekonaly, veškeré muzikantské výkony byly soustředěné na maximum - možná ale až příliš. Koncert působil až chladné a odtažitě. Komunikace s publikem se omezila jen na pár nutných slov, jinak se se Turner držel hodně vzadu. A publikum bohužel oplácelo podobnou mincí. Jistě, lze to přičíst na vrub i horkému letnímu večeru, ale rozdováděný dav, který lze na koncertech téhle kapely vidět, jaksi scházel.
Špatný koncert to ale nebyl ani náhodou. Dojmy jsou tak veskrze pozitivní. Řemeslně poctivý koncert, s výborným zvukem, vyvážený setlist - Arctic Monkeys nezklamali.
