Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Arnošt Lustig: Ještě byli živí a hráli fotbal

Kultura

  7:20
PRAHA - Věhlasný prozaik Arnošt Lusting píše o knize Fotbal pod žlutou hvězdou Františka Steinera. "Sto padesát stránek, z nichž ani řádka čtenáře neošidí."

Arnošt Lustig foto: Viktor ChladLidové noviny

O fotbalistech se říká, že mají nadání v nohách, jako by ho nepotřebovali i v hlavě. Fotbal je nejpopulárnějším sportem dnešního světa. Baví, vzrušuje a podmaňuje si krásou, vášní a důmyslem miliony, desítky milionů a zaměstnává desetitisíce chytrých a schopných. Ale hrát fotbal v Terezíně, předpokoji likvidačních táborů jako Osvětim-Březinka, Lublin, Bergen-Belsen a stovek dalších, rozesetých po Německu a okupovaných zemích Evropy v době druhé světové války? Ano, v Terezíně, v ghettu, šedesát dva kilometrů od Prahy, se hrál fotbal. Němci dovolili židům, aby se bavili před smrtí a nemysleli na vzpouru a svůj osud živých, s nimiž nacisté zacházeli jako s mrtvými. Pro Němce to byla strategie, jak odvést oběti od myšlenek na vzpouru.

Sedmičlenná družstva elektrikářů, kuchařů a zástupců dalších zaměstnání hrála sedmdesát minut v lize, divizi a dorosteneckých soutěžích. Němci sázeli na mužstva jako na koně a chrty. Slavní internacionálové jako Pavel Mahrer z DFC Teplice či Ignác Fischer zHakoah Wien, skvělí, nadaní anádherní, než zahynuli v plynových komorách, předváděli, co umí. Vyvraceli německou rasovou teorii o nadlidech a podlidech. Židé nebyli ani prasata, ani světci. Ve fotbalu viděli most mezi odňatou minulostí, krutou a hladovou přítomností až k nadějnému snu o konci války, osvobození a porážce Německa.

Žádné ždímání slz
Sportovní spisovatel František Steiner napsal o terezínském fotbalu knihu. Ve Fotbalu pod žlutou hvězdou, vydaném nakladatelstvím Olympia, odevzdává nezapomenutelnou knížku, svými srovnáními shistorií světového fotbalu fascinující. Klenot. A kdyby někdo řekl, tak to páni židé neměli tak hrozné, když hráli kopanou? Ano. Ale hráli jako sparingpartneři s mužstvy SS a Hitlerjugend. Hráč, který někoho zranil, se proměnil vsazi. A židovský zraněný hráč vyletěl komínem. Některým nacisté hrát nařídili. Jiní se hlásili dobrovolně. Pro kouzlo kopané.

Byl to tanec na hranici smrti, za cenu letmého návratu do světa lidskosti. Pro mnoho hráčů poslední utkání, než se nalokali plynu. Autor ze čtenáře neždímá slzy. Chce ho informovat, nikoliv strašit, děsit a sklíčit. Fotbal byl pro Terezín jiskrou, z které nevzplál oheň, ale ještě neproměnil život v popel. Je to příběh o dobru uprostřed zla, o kousku štěstí uprostřed neštěstí. Je to příběh o lásce k fotbalu, o čarovném účinku fotbalu na diváky.

František Steiner vyzdvihuje z propasti zapomnění jména, která ti, co přežili, nezapomenou, ale o nichž pokolení, kterému patří dnešní svět, moc – ne-li nic – neví. Mahrer, Taussig-Tesař, Burka, Oldřich Ekstein z Meteoru Libeň, hráči Hagiboru Praha, klubu DFC Sturm Praha, za který hrál kdysi zuřivý reportér Egon Erwin Kisch, borci Čechie Karlín, Makabi Brno se začali ztrácet, do Terezína a likvidačních táborů, než často odešli ze života na nikdy neshledanou, otráveni cyklonem B ,ubiti nebo zabiti nemocemi, hladem aolověnými kulkami.

Je to zapomenutá kapitola. A příběhy některých svědčí onehrdinských hrdinech naší doby. Hráči, kteří nikdy nedělali fotbalu ostudu a hráli ho, jako v pohádkách pijí hrdinové živou vodu, aby, mrtví, ožili (alespoň na chvíli).

Židé kalhoty nepotřebují
A něco, co ještě nikdo nikdy a nikde nenapsal... Příběh, nebo jen epizoda, která se stala jednomu z fotbalistů, kteří měli to štěstí, že se vrátili domů. Jiří Taussig se vrátil a změnil si jméno na Tesař. Miloval fotbal. V Terezíně byla kopaná jeho život.

Vyzkoušeli ho po válce v Čechii Karlín, vítězi divize a příslušníku ligy. Byli s ním spokojeni. Objevili v něm spolehlivého, mrštného a nadaného brankáře. Hrál s nadšením. Fotbal, kterým si v koncentračním táboře prodlužoval život a nacházel v něm smysl, završil jeho někdejší naděje. Už si nepřipadal jiný než ostatní. Byl jedním z nich. Nebo alespoň jím chtěl být.

Jednou hráli. Nechal si v šatně kalhoty, košili a boty. Když skončili, šel se osprchovat a převléknout. Nemohl najít kalhoty. Nemohl uvěřit, že by mu je někdo ukradl. Kalhoty se našly. Vzal si je jeden ze spoluhráčů. Taussig-Tesař ho oslovil. Jak to mohl udělat? Neměl by v čem jít domů... Novopečený majitel jeho kalhot mu je neochotně vrátil.

Jak to mohl udělat? „Vy židi máte všeho dost. A já nemám kalhoty.“ Netrvalo dlouho a Tesař na to vzpomínal ve Spojených státech, kam odjel se svou krásnou ženou, mistryní Československa v krasobruslení. Nechtěl, aby vzpomínku na starou vlast poznamenaly ukradené kalhoty nebo, lépe řečeno, zloděj jeho kalhot, který si zahrál kromě kradaře i na soudce, přerozdělujícího svršky. A na ozvěnu všech rasových předsudků, které nacistická říše povyšovala šest let na zákony.

Jak řečeno, tahle epizoda v knize není. Ale to, co tam František Steiner zapsal, stojí za přečtení. Sto padesát stránek, z nichž ani řádka čtenáře neošidí. Kniha, kterou je radost doporučit starším, starým, a hlavně mladým a nejmladším. Měla by jít do škol a na dračku.

Autoři: