Prozaik Jiří Kratochvil ve známém eseji Obnovení chaosu v české literatuře v roce 1992 napsal: „Po dlouhém čase je zas česká literatura nejen svobodná a zproštěná všech společenských úvazků a národního očekávání, ale také má svou ,generaci‘, která se obrací zády jak k literatuře šedesátých let, tak k oficiální literatuře okupačního dvacetiletí. A je to literatura, která s požitkem opovrhuje všemi ideologiemi, posláními a službami národu či komu.“
Na těchto slovech není ani po šestnácti letech co měnit. Otázkou však je, zda svobodné prostředí přineslo i pozoruhodná díla, zvláště zaměříme-li se na velkou prózu, tedy žánr románu.
Když časopis Týden v roce 1998 uspořádal anketu o Českou knihu století, v první padesátce se umístila pouze Sestra Jáchyma Topola, a to na 26. místě. V anketě Kniha roku LN je mezi vítězi od roku 1991 pětice románů: Nesmrtelnost Milana Kundery, Klíč je pod rohožkou Vlastimila Třešňáka, Pestré vrstvy Ivana Landsmanna, Paměť mojí babičce Petry Hůlové a Kloktat dehet Jáchyma Topola. V sedmileté historii cen Magnesia Litera se pak Knihou roku stal jediný román českého autora - Zatím dobrý Jana Nováka s podtitulem Mašínovi a největší příběh studené války.
Překonal snad někdo Joyce?
K výčtu výsledků anket pak lze ještě dodat úryvek z nejnovější knihy Jaroslava Putíka Zlatý pták: „Karel Hvížďala si stěžuje, že v české literatuře chybí velký román. A co Švejk, to je ti málo?“ S autorem lze bezvýhradně souhlasit. Jenže zároveň na mysli vytane otázka, jak dlouho se ještě bude muset česká literatura odvolávat na nesporné kvality Haškova románu?
Nutno ale připustit, že v tomto směru nejsme výjimkou. Copak někdo v literaturách jiných jazyků umělecky překonal Odyssea Jamese Joyce, Muže bez vlastností Roberta Musila, Hledání ztraceného času Marcela Prousta či romány Virginie Woolfové?
To ale také neznamená, že by nebyly vyhlíženy romány současných českých autorů. V důsledku toho se projevují dvě tendence. První je snaha kritiků vynést nějaký román téměř do nebe. Píše se o něm, že má světové parametry a další superlativy, ať už je toto počínání vedeno upřímným přesvědčením, snahou být tím, kdo objeví výrazného autora, či ještě dalšími motivacemi...
Většinou se ale toto kritikovo osamělé „vyvolávání“ naprosto míjí s vnímáním čtenářské obce a na knihu se už několik měsíců po vydání rozpomene jen málokdo -jde tedy o vidoucího kritika, jehož slova dojdou ocenění až po desítkách let? Druhý přístup k české literatuře je zase náročný, negativistický. Ve světě se nic z toho, co zde vychází, prosadit nemůže, protože tam už takových knih dávno mají... Na tento názor má každý právo, opomíjí se však při něm poněkud skutečnost, že při dnešním přísunu zahraniční literatury do českého prostředí také zdaleka ne každá kniha stojí za pozornost, natož za překlad.
Román patří i čtenářům
Literární historik a kritik Jiří Trávníček současnou situaci českého románu také vidí jako až na výjimky nijak zvlášť dobrou: „Možná se román - jako potřeba příběhu opřeného o lidský osud v mlýnici světa a dějin - přestěhoval spíše do žánru non-fiction, hlavně vzpomínek a knižních rozhovorů, eventuálně historických knih.“
Je ale rovněž třeba zmínit, že po listopadu 1989 v důsledku nových možností začal zájem o českou literaturu upadat. Přišla možnost cestování, objevilo se množství překladových knih, a tak i tituly komerčně úspěšných autorů, jako jsou Michal Viewegh, Halina Pawlowská či Irena Obermannová, nedosahují výše nákladů, v nichž vycházívaly knihy Bohumila Hrabala, Milana Kundery či Vladimíra Párala.
U dalších současných autorů se počet prodaných výtisků pohybuje ale většinou už jen ve stovkách. Jiří Trávníček to vidí jako důsledek mimo jiné toho, že se „nějak ztratilo řemeslo, schopnost napsat příběh, vést postavu, udělat živý dialog. Místo toho se jaksi a priori píše takzvaně umělecky či experimentálně. Ztratilo se také povědomí, že román - daleko víc než literatura obecně - patří nejenom autorům, ale i čtenářům.“
A nechce se nakonec po české literatuře něco, co jí není vlastní -tedy žánr románu? „Román se zrodil v českém prostředí hodně pozdě, vlastně začíná až s Karolinou Světlou, ale zase že by nám nebyl vlastní, to si nemyslím. Je dost velkých výkonů na českém románovém poli, které svědčí o tom, že nejsme jen národem lyriků,“ uzavírá Trávníček. Nabízí se dodat: v první řadě to je Švejk.
