Nedlouho poté, co Společnost Jindřicha Chalupeckého oznámila, že letos nebude vybírat žádného vítěze své ceny, nýbrž všem finalistům uspořádá společnou výstavu, se ozval Jiří David s požadavkem, ať Společnost vrátí grant, který dostala od ministerstva kultury. Přijde mu nefér čerpat peníze na něco, co se nakonec neuskuteční. Státní dotace do oblasti vizuálního umění by ale nejraději zrušil úplně, nebo by alespoň přeobsadil grantové komise, kde se podle něj točí stále stejní lidé a dochází v nich ke „kamarádšoftu“.
  |
LN: Na svém facebookovém účtu píšete, že chcete revolučním způsobem převzít zastoupení v grantových komisích. Co jste tím myslel?
Samozřejmě se jedná částečně o nadsázku či recesi, ale záměrně a vědomě jsem použil slovník, který se v poslední době objevuje nejen ve vizuálním umění, ale také v současné filozofii a sociologii. Vypovídá o tom, jak fungují některé instituce a jedinci, jaký přebírají slovník, který je pro mě již vybledle anachronický a v mnohém i tendenční. Nechci používat omšelé výrazy jako tato sebou adorovaná „progresivní“ síla, ale mám za to, že se za tímto slovníkem, způsobem „korektního“ chování a podobně schovávají velmi osobní mocenské a velmi zřejmé snahy o uchvácení kulturního území.
LN: Ve svém prohlášení kritizujete jak ministerské, tak magistrátní grantové komise. Proč podle vás nepracují dobře?
Nejradikálnějším způsobem – co se vizuálního umění týče – by bylo granty zrušit úplně, ale pozor, mluvím a budu mluvit nadále pouze o provozu vizuálního umění. Myslím si totiž, že v komisích sedí většinou lidé, kteří se točí v incestním kruhu, což se pak projevuje v samotných výstupech komisí, kdy se preferují kamarádšofty spřízněné s určitým typem umění, u kterého se část lidí domnívá, že je progresivní. Já si naopak myslím, že tomu tak většinou není.
LN: Můžete být konkrétní?
Ve stručnosti si myslím, že je český grantový systém špatný. Ani ne tím, kolik se v něm přerozděluje peněz, ale svou strukturou a objemem. Je směšně malý, veřejné granty totiž dávají jenom magistráty větších měst a ministerstvo kultury. Prakticky tak neexistuje diferencovaná nabídka grantových možností, nejsou zaznamenatelné soukromé či sdružené soukromoprávní programy, nejsou nadace tuto podporu nabízející. Tato omezenost nabídky pak umožňuje dravým jedincům srocování za účelem ovládnutí jednoho ze dvou zdrojů financování, popřípadě obou. A to se se střídavými úspěchy děje, grantové komise a komisaři pak nerozhodují podle kvality projektu, ale jenom podle osobní afiliace. To se nezmění, dokud i v tomto sektoru nevznikne konkurenční napětí.
Je paradoxní, že jsou z daní lidí, tedy i té části uměleckého provozu, která o granty nikdy nežádala a často s nimi ani nesouhlasí, financovány projekty galerií a umělců, kteří si myslí, že jejich „donátoři“ dělají na rozdíl od nich jen tupé obyčejné komoditní buržoazní kapitalistické umění. A to je právě ten paradox, když si někteří lidé, galerie, instituce, berou bez problému peníze od těch, proti kterým ideově vystupují. Které pak navíc veřejně ve svých pohodlně zagrantovaných médiích dehonestují a dělají z nich skoro zločince. Pak by měli začít ale už u Medicejů! Proto si myslím, že by místo grantů měly vzniknout privátní nadace a fondy, které nebudou nikoho soudit, ale financovat určité segmenty umění. To tady chybí.
LN: Co s tím?
Pomohlo by například, kdyby i Národní galerie měla svůj otevřený grantový systém financovaný ze sponzorských prostředků. Jsem si jistý, že by mezi těmito jejími finančními partnery, pokud by na místě generálního ředitele seděl osvícený, kompetentní člověk, byl o tuto spolupráci značný zájem. Vždyť v blízkém zahraničí, mám na mysli sousední Rakousko a Německo, existují vedle veřejných podporovatelů většinou právě privátní osoby či vzniklé asociace.
LN: Slyší na to čeští podnikatelé?
Dokud v Čechách nebude samozřejmostí v podnikatelské sféře, že se úspěch má společnosti, která ho umožnila a umožňuje, zase vracet právě třeba formou podpory kulturních aktivit, tak se nic dramatického v českém prostředí nezmění.
LN: Privátní fondy by ale přece musely mít také nějakou radu nebo komisi, která bude o penězích rozhodovat.
To ano, ale nevytvářely by celoplošnou představu o tom, co je ze současného vizuálního umění třeba podporovat. Když něco podporuje ministerstvo kultury nebo magistrát, tak de facto říká: „Pozor, tady je něco umělecky význačnější než to, co privátně financuje někdo jiný“. K tomu směřoval celý můj povyk na Facebooku i co se týče dění okolo Chalupeckého ceny.
Domnívám se, že se okolo grantových komisí jak na ministerstvu, tak na magistrátu pohybují nekompetentní úředníci, kteří dlouhodobě nedokážou rozpoznat, co je kvalitní současné umění, vlastně je to vůbec nezajímá, a schovávají se proto za komise, jež potom určují, co je jakoby ten správný a důležitý moment, důležitá galerie, důležitý jedinec, důležité myšlení.
LN: Jaké to má důsledky?
Uvedu příklad – když například obdrží grant galerie, která o sobě prohlašuje, že je nezávislá, nekomerční, s nekomerčními umělci, tak jde samozřejmě o blud nebo jednoduše pokrytectví. Protože v okamžiku, kdy na svůj provoz dostane grantové finance, i když jsou, jak jsem už zmínil, totálně podfinancované, vytvoří program, s nímž pak může třeba vyjet do ciziny nebo na veletrhy. Tam pak případně, ne vždy, etabluje své umělce, jichž si mohou všimnout sběratelé, ti pak nakoupí jejich díla a recipročně se tak vytvoří klasický navenek neviditelný komerční provoz. Pokud však na toto poukazujete, stáváte se veřejným nepřítelem, takže raději většina naší vizuální scény mlčí.
LN: To je pravda, ale když se podíváte do minulosti, umělce dříve živila šlechta a církev. Církev už je mimo hru a šlechta se přetransformovala ve stát. Nejsou tedy granty pokračováním tohoto systému?
Svým způsobem ano, ale u státu odpadla dohledatelná odpovědnost, přestože grantové komise tvoří stále stejná uzavřená skupina lidí, kteří se mezi sebou jenom prohazují. Ti pak určují, co za podporu stojí a co ne. Do jejich zorného pole se dostane skutečně jenom malý výsek provozu dnešního umění. Neznám žádnou současnou privátní galerii zaměřenou na takzvané klasické médium, jako jsou obrazové výstavy, která by v posledních letech dostala nějaký významný grant. Protože lidé sedících v komisích si myslí, že jde o komerční záležitost anebo jednoduše obrazům nerozumí a tudíž není nutné takové místo a umělce podporovat.
Na druhou stranu si myslím, že by granty neměli dostávat ani studenti, kteří jsou čerstvě ze škol. Ti totiž mají často představu, že potřebují strašně moc prostředků, aby se představili světu. Příkladem je Holandsko devadesátých let, kde státní grantová politika podporovala právě čerstvé absolventy a dneska jsou u Haagu nebo Rotterdamu obrovské haly naštosované uměním, které nikdo nechce a je úplně zbytečné. Myslím si, že je to směšná politika, která nevede vůbec nikam.
LN: Dotkl jste se i Ceny Jindřicha Chalupeckého, kterou byste chtěl podobně jako granty také zrušit. Proč?
Protože když dostane Chalupeckého cena na základě svého programového zacílení konkrétní grant a pak řekne, že se vlastně letos žádná cena předávat nebude, protože nebude žádné první, druhé ani třetí místo, jsou tyto peníze plonkové. Nemá pak smysl mít žádnou mezinárodní porotu, kterou musíte financovat, platit jí cestu i ubytování. Jestliže není žádný vítěz a všichni jsme si rovni, na co pak cenu pořádat? V tu chvíli by měl Chalupecký peníze státu vrátit, protože nebyly využity k tomu, k čemu byly deklarované.
Samozřejmě vím, že umění nejsou žádné dostihy či cejchování dobytka a podobné ceny jsou mi v podstatě lhostejné, ale v okamžiku, kdy si něco naplánujete a chcete na to veřejné peníze, ale pak to neuskutečníte a finance si necháte, tak je to neprofesionalita, nekompetentnost, záměr nebo – nedej bůh – podvod?
LN: Na druhou stranu Chalupecký vybral deset finalistů a uspořádá jim společnou výstavu. Svět současného umění se přeci neustále vyvíjí a nejde ho zakonzervovat.
Ano, vyvíjí se tím, že se z Chalupeckého ceny stala normální privátní instituce, jež vytváří povědomí o tom, které české umělce stojí za to zastupovat a dělat jim výstavy v zahraničí. To už není Chalupeckého cena, ale privátně institucionalizovaný provoz. Dobře, tak ať je, žádný problém, ale ať o sobě netvrdí, že jde o cenu rozprostřenou pro široký segment současného umění. To už přeci zřetelně není nějaký ten rok pravda. Podle mě by se k celé situaci měl vyjádřit i poslední žijící zakladatel ceny Theodor Pištěk, protože byl jedním z těch, kdo vytvářel podmínky pro vznik tohoto ocenění. Chalupecký ani Havel to už udělat nemohou.
