Aznavour vnímal bídu světa. Festival francouzského filmu nabídne i pouť slavného šansoniéra

O Aznavourovi jsme si mysleli, že je zřejmě nesmrtelný, do svého vysokého věku koncertoval po celém světě, dvě vystoupení v posledních letech měl i u nás a zemřel náhle před dvěma lety v 94 letech. Slavný zpěvák se na sklonku života přiznal k velké vášni – amatérskému filmování, točil na turné, která absolvoval po celém světě, točil svou rodinu, přátele, své nejrůznější aktivity. Z tohoto bohatého materiálu začal s režisérem di Domenicem vybírat záběry pro film, ale práci nedokončil. A tak Aznavour a jeho svět dílem odráží jeho životní vyznání, ale nabízí i pohled na něj, na jeho slávu, život a dobu.

Aznavour poznal na vlastní kůži osud běžence, s rodiči uprchl z Arménie před tureckou genocidou a rodina se usadila v Paříži, ovšem Charles nikdy nezapomněl na své kořeny a zůstala mu také neobyčejná vnímavost pro osud běženců, ubožáků a těch, kteří se ocitají bez prostředků.

I o tom je film sestříhaný z jeho záběrů – o bezejmenných lidech, které potkával, o bídě světa, jež ani ve dvacátém století neměla daleko ke středověku, jak také zaslechneme v komentáři. Aznavour říká úvodem ústy Romaina Durise, který komentář namluvil, výmluvnou větu – „Já jsem vás také viděl“ – a provádí nás svým světem jako citlivý pozorovatel, ale také coby člověk absolutního nasazení, milovník života. Je to svědectví o planetě zázraků a radostí – stejně jako o světě plném mizerie. Filmová esej svého druhu.

Ta světlá část je Tokio, New York, Paříž, Benátky od padesátých a šedesátých let až po osmdesáté roky minulého století. Nechybějí ani neznámé záběry na slavné osobnosti – od křehké a půvabně vyhlížející Edith Piaf v New Yorku (žádné monstrum, jaké z ní udělal životopisný film) až po nádhernou Anouk Aimée při natáčení snímku Hlavou proti zdi. Kamarád z dětství Lino Ventura se tu objeví při filmování Taxíku do Tobruku („Já byl malý arménský kluk a on zase italský…“). Edith Piaf, která měla na Aznavourovu kariéru zásadní vliv a pomohla mu při jeho prvním americkém a kanadském turné, v něm také probudila vášeň pro film, když mu roce 1948 věnovala první kameru.

Aznavour měl slabost pro ženy a netajil se s tím, že ve filmu jsou třeba dlouhé záběry na jeho budoucí druhou ženu Evelyne Plessis, natočené zamilovaným okem na lodi do Ameriky. Říkal, že poprvé se ženil příliš mladý, podruhé z hlouposti. Teprve potom potkal ženu svého života, Švédku Ullu, s níž se oženil v roce 1967 – a bylo to šťastné manželství, které vydrželo dvaapadesát let, až do jeho smrti.

Život s velkou energií

A pak jsou tu temnější místa – Alžírsko bojující o nezávislost, chudoba Afriky, přístav v Hongkongu a vysilující dřina námezdních dělníků. Aznavour natočil i svou první návštěvu Arménie, kde poprvé od útěku, po čtyřiceti letech, potkal svou babičku.

Snímek povětšinou ukazuje zpěvákův život z té pozitivní stránky, předkládá konfesi, že vše lze překonat aktivitou. I jemu ale pozitivní postoj selhal tváří v tvář smrti syna Patricka, talentovaného hudebníka, který spáchal sebevraždu v pětadvaceti letech. Věnoval mu píseň L’aiguille, ale smutku se nikdy nezbavil.

Aznavour a jeho svět je působivá montáž, svědectví o životě žitém s velkou energií a láskou. A také doklad o světě, který má jiný letopočet, ale ve svých rozporech se až tak nezměnil. A je tu dobře vybraná muzika s příslušnými mistrovými hity (La Boheme, Montmartre, Emmenez-moi) a komentář, který je složený z Aznavourových zápisků a sentencí, úryvků z rozhovorů a vzpomínek, působí velmi kompaktně.

Slavný zpěvák byl ovšem sebevědomý muž, který si svou slávu uměl užít a také na ní zapracovat, velmi dobrý obchodník. I to ve filmu najdeme, jeho pochopitelnou mužskou ješitnost s níž snímal velké afiše se svým jménem a odlesky slávy v mnoha podobách.