Báječný stroj na hudbu v Naivním divadle. Jukebox bude jistě diváckým hitem

Boj o oheň napsal Vít Peřina, který se inspiroval Shakespearovou tragédií Romeo a Julie, jenže žádné mrtvoly na jevišti neskončí, i když to má jedna hrdinka chvilku dost nahnuté. Kmeny pravěkých lovců Amuletů a Talismanů se v režii loutkářského klasika Tomáše Dvořáka stabilně nenávidí a hezky fortelně se mydlí o jámu na mamuta a hlavně o oheň, který si vzájemně kradou. Pak se ovšem do sebe zamiluje dívka Kočka z kmene Amuletů a chlapec Huben z kmene Talismanů... 

Režisér si jako vždy pohrává s ozkoušenou poetikou, která z herců a loutek činí dvojjediné hrdiny a je zdrojem mnoha zábavných kousků. I hrátky s ohněm mají šmrnc, zvlášť když nad kamen vyskakuje jiskra, kterou zavilý a hřmotný sok Hubana bezděky vykřeše z kamene, když hodlá svému protivníkovi rozpoltit hlavu. Marionety sochaře a řezbáře Petra Kavana, které jeho žena Galina oblékla do elegantních kůží, jsou rozježení bojovníci s oštěpy, kteří se tváří patřičně pravěce a divoce. Hrátky s ohněm výhružně dupou a jejich lidské protějšky temně mručí.

Uprostřed jeviště je obrovský strom a pod ním se tahle cháska hemží a pak spočine na jeho větvích jako viselci, kteří si svoje odehráli. Vepředu je podlouhlý hrací prostor rozdělený jámou, o niž se kmeny perou, ta se pak v závěru, kdy dojde ke smíru, uzavře a pravěké kresbičky na čelním panelu se rozzáří červenou barvou lásky. U Dvořáka nikdy není nouze o drobné gagy, které opravdu potěší, a tak na záběr přiběhne i velký hnědý mamut, kterému v zadní části přistane šíp, a pěkně zařve au.

Modrý slon veze kuličku

Jukebox, který vznikl tak trochu mimo plán během letošního lockdownu, je divadelní koncert, jehož hudební dramaturgie okouzlí pamětníky i nepamětníky. Výběr je žánrově rozmanitý (Miroslav Ošanec), převážně šedesátky až sedmdesátky i něco ze současnosti a právě v tom pelmelu tkví kouzlo produkce. Živá divadelní Skoro opravdická kapela, jak zní její název, který se moderátor Vít Peřina během koncertu pokouší inovovat, dokáže strhnout svou živelnou energií i zdařilým zpěvem a výrazem. A ten známým songům opatřuje správnou autenticitu a někdy je i vynalézavě inovuje. Takže je tu třeba nádherná pankáčská kreace nebo ryčná revolucionářská píseň, která zúročila jedno z aranžmá v balkánském rytmu.

 Za srdce chytne i šedesátoletová romantika v procítěném podání autora hudebního výběru či svěží vícehlasá interpretace. Všechno stojí a padá na originálním zpodobení stařičkého jukeboxu s velkými pákami a disky, který se tyčí v koutě jeviště. On totiž první jukebox spatřil světlo světa v listopadu 1889 v americkém San Francisku, a jak se diváci dozvědí, jeho sté výročí v listopadu 1989 nějak „zapadlo“, škoda prý, že se tehdy nevyužilo na Václavském náměstí aspoň při Modlitbě Marty Kubišové.

Diluviální skříň, která se spouští mechanicky pákou, nabízí dvanáct hitů, které si během představení vybírají sami diváci. Dospělí kromě divadelních kritiků se asi trochu stydí a tak je to spíš na dětech, což je zase povel k hravé improvizaci. Diváci si zvolí ikonku písně a mohou hádat, jaký song se pod ní ukrývá. Režisérka Michaela Homolová ovšem každou písničku pojala jako hudební klip, v němž se zjevují paralelní divadelní miniděje, které nezřídka divák objevuje, protože jeho pozornost poutá kapela a zpěváci. A pak třeba se zájmem zjistí, že v malých okénkách se hýbou mončičáci, jindy se píseň oživí projekcí nebo v prázdných rámech leze barevná housenka a myšák.

Moderátor je pohotový a vtipný, kuličku – šém na oživení jukeboxu na začátku přiveze modrý den, na závěr ji vyplivne potrubí nad hlavami diváků a je možné dosíci i přídavku. Jukebox bude určitě diváckým hitem a nepochybně po něm sáhnou i festivaly, protože může fungovat jako bezva hudební mejdan na závěr každé přehlídky.