Frič patří dnes u nás k nejtalentovanějším režisérům. Na prahu čtyřicítky je pochopitelně plný sil, ovšem od podobně vybavených starších kolegů i vrstevníků se liší tím, že mívá výkyvy. Dokáže zaujmout, přesvědčit, nadchnout a vyprovokovat stejně jako předhodit divákům inscenaci, která je nesrozumitelná, okázale artistní a pozérská. Zkrátka ne každého diváka baví probírat se houštím asociací, které se režisérovi líhnou v hlavě.
Fričova ohlášená režie Eurípidových Bakchantek tudíž budila zájem i obavy, zvlášť po jeho Králi Oidipovi v Národním, který spíše patřil do složitě komponovaných výpovědí, v nichž se lze těžko vyznat. Ale moje původní rezervovanost se brzo rozplynula, Fričovy Bakchantky od prvních minut baví a překvapují. Nečekaná forma v podobě disko muzikálu, který tak mimo jiné nápaditě řeší i pojetí antického chóru, a výtvarná invence jsou svým způsobem okouzlující a vlévají energii do žil.