Poučený výlet do staré Itálie. „Barokní muzikál“ Pudl a pudr je radostnou poctou divadlu

Sofistikovaná předloha, odkazující k historii souboru citacemi z předchozích opusů a kombinující postupy barokní opery se standardním popem, se vztahuje ke dvacetiletí existence intelektuálně dovádivého seskupení. Libreto dramaturgyně Geisslerů Heleny Koblischkové povýšili hudebním vkladem komponisté Tomáš Hanzlík (umělecký šéf chvalně známé olomoucké formace Ensemble Damian) a David Hlaváč (zkušený skladatel, podílející se na filmových i divadelních projektech).

Verše znějí nejen ve zpívaných pasážích, jejich kvalita osciluje od jiskřivě nápaditých po standardně všednější. Jevištní novinka v režii Petra Haška může posloužit jistě i k muzikologickému rozboru (programová brožurka ostatně přináší cenné informace z dějin barokní opery), povšimněme si však bezprostřední divadelní účinnosti pozoruhodného projektu.

Bratři Karel (Petr Šmíd) a František (Vojtěch Franců), nadaní múzami, se v Praze v první polovině 17. století se svými schopnostmi nemohou prosadit, vydají se do Itálie, kde v hutné dějové zkratce – jako průvodci vlastním příběhem – absolvují dějiny italského divadla od liturgií přes commedii dell’arte k opeře, a to v „profesních“ rolích novice jezuitského řádu (navíc skladatele) a básníka. V jejich skrovném majetku zaujímá důležité místo bílá pletená paruka, připomínající pudla. A krabička s pudrem, dárek od otce. Bratři se dostanou do blízkosti ženského tria ve složení matka (Lucie Valenová), dcera (Tereza Bortlová) a služka (Eva Henel Burešová). Šestici postav doplňuje Luigi Cantanelli, principál kočovné společnosti (Bartoloměj Veselý).

Bratři, především František (Karel za něj zaskakuje také ve zmíněné bílé paruce, jejich společném majetku), působí v dámské domácnosti jako pedagogové v uměleckých disciplinách, a že dojde k erotickým zápletkám, je nabíledni. V pikantních zákrutech bláznivé fabule se najde místo na edukativní, leč zábavné pasáže týkající se charakteristiky a vývoje divadelních žánrů.

Šestice účinkujících je výborně disponována především pěvecky (některé vícehlasy s náběhem na operní ansámbly nejsou věru muzikantsky banální), také choreografická spolupráce Martina Talagy a Kamily Mottlové připravila aktéry k úspěšnému zdolávání rozpohybovaných muzikálových čísel.

Pozornost si zaslouží i podíl na výtvarné složce díla, Jitka Nejedlá zabudovala do kostýmů výjevy z „barokních“ obrazů, bizarnost zvratů fabule podporují i masky, s nimiž herci většinou pracují „loutkářsky“, jde o skelety zvířecích mord, ale vměstná se mezi ně i hlava potměšilého čertíka. Ve víru jevištních situací nemají protagonisté příliš místa na vytváření dramatických postav, řešení se často najde ve zkratkovitém šklebu, a jinak obdivuhodně přesní a ukáznění herci do toho občas pořádně „šlápnou“ (zvláště dámy).

Jde ovšem o radostnou poctu divadlu (“Z divadla, co vzešlo z ulice / stala se nakonec italská tradice. / Díky ti, díky, Itálie, / tvůj odkaz v divadle navěky přežije!“). Na premiéře ve štvanické VILE se evidentně sešli především znalci dosavadní tvorby Geisslerů, reagovali bouřlivě na každou narážku a připravili i v tomto komorním prostředí vstřícný divácký „kotel“.