Unikátní barokní divadlo krumlovského zámku ožilo inscenací opery Dove e amore e gelosia / Kde je láska, je i žárlivost, kterou si u italského skladatele ze slavného muzikantského rodu a rodinného učitele Giuseppe Scarlattiho (1718-1777) objednal pro oslavu svatby svého syna Jana Nepomuka jeho otec, kníže Josef Adam Schwarzenberg, vévoda krumlovský.
Slavnost se konala 24. července 1768 a o její velkoleposti referoval dobový tisk: „V poledne byla velká tabule pro 72 hostí, večer byla produkována nová italská opera od skladatele Scarlattiho, které se dostalo neobyčejné chvály, protože byla obzvláště vynalézavá,“ psal Wiener-Diarium v rubrice „Politické novinky“.
Kníže, milovník hudby a divadla, nechal k této příležitosti zrekonstruovat zámecké divadlo s umnou mašinerií výměny kulis, propadel i spouštěcích mechanismů pro tehdy tak oblíbené divadelní zázraky.
Schwarzenbergové měli smysl pro humor
Je úsměvné, že opera na libreto Marka Coltelliniho měla posloužit pro slavnostní operu právě u příležitosti svatby knížecího syna - tatínek musel být vskutku osvícensky svobodomyslný, když schválil libreto, které by patrně jinde cenzurou (přinejmenším rodičovskou) neprošlo: rozvolňuje totiž vztah mezi panstvem a poddanými způsobem, který pak až na prahu francouzské revoluce rozvinul Mozart ve Figarově svatbě nebo v Cosi fan tutte.
Na rozdíl od patetických mytologických alegorií opery seria, obvykle v té době užívaných pro podobné slavnostní události v rodinách panovníků, je Dove e amore e gelosia čistokrevná buffa, kterou ostatně Scarlatti přesně nazval intermezzo giocoso - hravá, žertovná mezihra.
Jak "vytočit" komornou
Kníže měl dozajista i smysl pro černý humor, když k oslavě sňatku objednal operu, v níž peripetie namlouvání rozhodně nejsou nějakou milostnou idylkou, ale hodně rozverným obrazem partnerských schválností a neshod. Dvě dvojice - mladá půvabná vdova Clarice a její roztoužený ctitel hrabě Orazio, podnikavá komorná Vespetta a tu důvtipný, tu natvrdlý sluha Patrizio - jsou zamilovaní, ale dokážou se vzájemně pořádně „vytáčet“.
Vypuštěný džin žárlivosti postupně „zkoušce lásky“ podrobí všechny čtyři zamilované, aby je ve finále, kdy se všechno vysvětlí a dvojice si padnou do náruče, poučil, že „lásku vždy provází žárlivost“. Scarlatti plně dostál zadání a složil operu pro dvorskou slavnost, která měla panstvo pobavit. A tehdejší představení získalo na půvabu dozajista i tím, že roli Clarice zpívala knížecí dcera, princezna Theresa Schwarzenbergová, Vespetu Scarlattiho manželka, Orazia hrabě Salbourg a Patrizia si střihnul libretista Coltellini.
Profesionální zpěvačka byla jen paní Scarlattiová - ale party protagonistů jsou pěvecky náročné, takže v žádném případě nešlo jen o taškařici, z jejíchž pěveckých nároků se lze jen tak vylhat. Svědčí to o vysoké míře hudebního vzdělání, kterého se šlechtickým rodinám díky kvalitním „učitelům hudby“ dostávalo.
Pro plebs jsou lavice
Divadlo krumlovského zámku, o které se pečlivě stará Nadace barokního divadla v čele s Pavlem Slavkem, má překvapivě velkou kapacitu, odhadem tří set diváků. Kníže byl tehdy usazen v lóži (dnes vyhrazené ministru Karlu Schwarzenbergovi), „plebs“ ovšem sedí na bytelných dřevěných lavicích bez opěradla. Polozapuštěné orchestřiště pojme kolem dlouhého pultu dvacítku muzikantů, kteří měli noty osvětleny opravdovými svíčkami (samotné osvětlení hlediště divadla je sice také zajištěno svícemi, ale při detailním zkoumání se ukáže, že to jsou velmi zdařilé elektrické napodobeniny včetně kolísání plamene).
Hlavní atrakcí je jeviště, navozující svou sbíhavou perspektivou malovaných kulis a opon iluzi palácového sálu, zámeckého interiéru nebo zahrady. Podlaha, boční stěny, horizonty i stropy jeviště jsou součástí složité mašinerie, umožňující rozmanité scénické efekty.
Rozpustilá buffa se svěží hudbou
Právě na těchto „vymoženostech“ postavil svoji novodobou repliku intermezza Ondřej Havelka. Správně usoudil, že tahle rozpustilá buffa se svěží hudbou má potenciál „režírovat se sama“ a své vedení omezil na jemnou ironii při hře s šálky a podšálky, kouzelnickém nadzvedávání Oraziova klobouku spolu s výší not nebo při vichřici, zuřící v Patriziově plášti, kopírující přiznaně „mašinistické“ triky. Dirigent Vojtěch Spurný a jeho Schwarzenberský dvorní orchestr v parukách a kostýmech obstarali rozkošnou eleganci.
A čtveřice sólistů - Lenka Máčiková, Kateřina Kněžíková, Aleš Briscein a Jaroslav Březina nejen skvěle zpívala a se zjevnou znalostí obsahu italského textu si brilantně „povídala“ v recitativech, ale také dodala svým rozverným postavám člověčí komiku. Jejich pojetí obstojí i v tvrdé konkurenci dnešních specialistů na historicky poučenou interpretaci.
Jistě, takto znovuobjevené Scarlattiho dílko nepřekreslí operní mapu druhé poloviny 18. století, ale jako vhled do světa barokní opery zazářilo skvěle. Důležitým spoluhráčem bylo samo divadlo a bylo milé, že na děkovačku přišla i parta mašinistů, neboť díky nim byly přestavby rychlé, tiché a efektní natolik, že se vtírala otázka, zda moderní technologie jsou skutečně o tolik lepší.
Byl to unikátní večer - doufejme, že bude mít pokračování i v dalších letech. Dobrou zprávou pro ty, kteří se na pouhá dvě představení do Krumlova nedostali, je, že záznam bude vysílat Česká televize o Vánocích.
