Pátek 27. května 2022, svátek má Valdemar
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Baroni mi všichni odpustili

Kultura

  20:22
PRAHA - Humoristu Miloslava Švandrlíka hned tak nic nerozhází. Pořídil si rotoped a tak dlouho šlapal, dokud neshodil pár kil. Zapózoval fotografovi před cvičením a po něm, a pak si se mnou dal kofolu – svůj nejoblíbenější nápoj, podle kterého vznikla také nejslavnější z jeho postav – vojín Kefalín.

Miloslav Švandrlík foto: Lidové noviny

Podařilo se vám hodně zhubnout, jak se cítíte? (Viz srovnávací fotografie na www.lidovky.cz)
Pořád si nemůžu zvyknout. Myslím si, že hubený člověk má mnohem menší autoritu. Před tím jsem se někam přivalil a buď se mě lekli, nebo mě litovali, prostě jsem byl nepřehlédnutelný. Hubených lidí je spousta.

Ale z tlouštíků jste si vždycky dělal legraci...
Protože jsem byl sám tlustej. Ačkoli ne vždycky. Původně jsem byl hubenej. Hrál jsem fotbal, běhal jsem na levém křídle.

A jak došlo k té změně?
Přestal jsem běhat na levém křídle. Ale nepřestal jsem velmi konzumovat.

Vaši hrdinové byli také často při těle. Třeba v knížce Příliš tlustý dobrodruh.
Nebo Tlustý muž pod Jižním křížem.
Bešta (tehdejší šéfredaktor Dikobrazu, pozn. red.) mi slíbil, že můžu do každého čísla psát něco na pokračování, abych se uživil. Pak přišel a říká – potřeboval bych cestopis, ale ty jsi nebyl nikde. To nevadí, já ti napíšu něco z Brazílie, slíbil jsem mu. A tak vznikla řada cestopisů. Dokonce mě zvaly zeměpisné kroužky, abych jim o svých cestách přednášel.

A byl jste nakonec někde?
No, nebyl.

Co na tu „mystifikaci“ říkal váš týmový partner Neprakta?
Ten vždycky zuřil, když jsem napsal nějaký blud. Hlídal každý detail. Říkal: co on jednou napíše, to tam nechá, i kdyby to byla kravina.

A byla to pravda?
Asi jo. Měl tak rozsáhlý znalosti, až jsem ho podezříval, že je vzdělaný. Ale to on ne, on si jen každý ráno pustil rádio. A vychloubal se tím, co rozebírali, protože si to všechno pamatoval.

Nelezete si s Nepraktou na nervy, po těch čtyřiceti letech, co spolu pracujete?
Lezeme, ale my se už moc nestýkáme. On na tom není zdravotně dobře, nemůže chodit. Co už si můžeme lízt na nervy! To víte, od začátku jsme se hádali, když jsme řešili, co budeme dělat. Jeho požadavky byly jiný než moje. Vždycky mi říkal: to, co ty mi navrhuješ, by byly kreslený aforismy, ne fóry. Já chci dělat nahý ženský, nebo lidi v uniformách nebo ve starých kostýmech. Civilové mě nezajímají.

Když jsem byla malá, tak mě ty vaše nahaté ženské v Dikobrazu fascinovaly. Teď mě spíš zamrazilo, když jsem viděla v jedné novější knížce ilustraci, kde je přivázaná nahá děva, kterou bičuje kat a u toho je napsané: Holka, kterou někdo mrská, nezkazí se, bude hezká. Neozval se někdo, kdo by se mohl cítit dotčený tou propagací násilí na ženách?
Ten, kdo by se mohl cítit dotčený, většinou nečte naše vtipy. Ale je pravda, že i dneska funguje určitý druh cenzury. Například na obálce knížky Drákulův švagr se původně zakusuje upír do krku nahé ženy. Neprakta jí musel oblíknout.

Máte nějakou hranici, kterou byste nepřekročil?
S tím má spíš problém Neprakta. Ten si to vymýšlí a kreslí, domlouvá se s redakcemi. Teď by měl vydat nějakou knížku na pokraji sviňárniček, ve spolupráci s doktorem Uzlem. Pro mě už by to bylo za hranicí.

Mohl jste v průběhu té spolupráce začít pracovat s někým jiným?
Teď. Moje přítelkyně je výtvarnice, tak pracujeme spolu.

A v sedmdesátých letech?
To by nebylo technicky možné, protože by mě samotného netiskli.

Takže Neprakta byl ten politicky spolehlivější z vás dvou?
Nebyl spolehlivější, ale on se funkcionářům líbil. Jeho malba se podobala svým stylem Ladovi, protože taky kreslil tlustou čarou. Navíc on se dovedl mnohem lépe prosazovat než já. Nevadilo mu chodit po redakcích. A nerad mě bral s sebou, protože jsem u toho většinou usínal. Navíc Neprakta uměl ze všeho vybruslit. Třeba si nás pozval tehdejší šéfredaktor Květů a přišel s nápadem, že pro něj budeme dělat protimperialistické vtipy. Neprakta nadšeně souhlasil, ale už nás tam nikdy neviděli.

Takže jste se sice hádali, ale zase vám to spolu výjimečně fungovalo...
No jistě. Já jsem ho vyloženě k tomu potřeboval. On je dobrej manažer.

Dneska je apríl, tak mě napadá, dělali jste si s Nepraktou nějaké naschvály?
Ani ne. Mě vždycky vyvedl jenom Janík Roháč (slovenský režisér, např. Byli jednou dva písaři, pozn. red.). Přišel mi domů nadávat nějaký chlap. Chtěl mě dokonce zbít. „Vy máte můj jediný výtisk knížky, kterou nabízím nakladatelstvím. Roháč mi říkal, že vám ji dal k posouzení,“ křičel na mě. Nemohl jsem se ho zbavit a hned, jak se mi to povedlo, volám Roháčovi a říkám: Prosím tě, kohos to na mě poslal? On na to: Švando, ty si nevíš rady? Měl jsi říct - ta knížka je tak skvělá, že jsem ji dal k posouzení Horníčkovi. A vlastně kvůli vtipům Roháče jsem začal psát i Barony (Černí baroni, historky z vojny u pomocných technických praporů, kde Švandrlík sloužil, pozn. red.)

Jak to?
Nechtěl jsem psát historky z vojny, chtěl jsem psát horory, ale to tehdy nešlo. Horory, kreslené seriály pro dospělé, to se bralo jako buržoazní záležitost. Janík Roháč mě byl tehdy navštívit, když jsem sloužil vojnu u prasat v Nepomuku. Během jeho návštěvy se nestalo nic výjimečného. Ale jen se vrátil do Prahy, tak Roháč začal rozhlašovat, že mám stádo prasat, že na tom největším sedím a šíleně smrdím.
Jak jsem to pak uváděl na pravou míru, tak jsem lidem vyprávěl různé historky. A tak se to líbilo, že jsem to nakonec sepsal. Sám Roháč mě povzbuzoval - napiš to, bude to výborná knížka, i když tě za to oběsí.

Neoběsili...
Neoběsili, zato jsem nemohl být nikde zaměstnaný. Šéfredaktor Dikobrazu to domluvil, že mě můžou tisknout, ale honoráře jsem stejně měl hodně malý. Bylo to krušný. S mojí ženou Evinkou jsme jezdili na chalupu, protože se tam dalo žít lacino. Normalizaci jsem ale stejně skončil s dluhama, naštěstí jsem si mohl půjčovat od Neprakty, ten měl práce plno.

A to jste si to takhle zavařil těmi Černými barony?
Rukopis jsem rozdal různým lidem a ještě navíc jsem to četl v divadle Semafor, jenže se na to přišlo asi až tři roky poté, kdy se Černí baroni už hodně rozšířili mezi lidma. Byl to takový průšvih, že mě vyvěsili i na nástěnku kontrarevoluce. Jenže proces nemohl proběhnout, protože díky tomu časovému odstupu už to bylo promlčený. Jen mě vyslýchali a taky spoustu těch, kterým jsem ten rukopis původně dal. Nakonec si mě zavolali na uzavření případu a nechali mě podepsat papír, že mi vrací dva rukopisy – zničením.

Takže vám vlastně nevrátili nic.
Nic, ale to bylo jedno, ten text byl skutečně všude. A po revoluci byl pak takový zájem o všechno, co jsem kdy napsal, že jsem měl skoro až strach, že bude přešvandrlíkováno.

Po seriálu Černí baroni se strhla velká diskuse o tom, že to tehdy v pomocných praporech (PTP) taková legrace nebyla..
Já se tam dostal v roce 1953, kdy už to končilo. Přijít tam v osmačtyřicátém, kdy sloužili mladí důstojníci, kteří se snažili udělat kariéru, by bylo podstatně horší. Naši důstojníci už do PTP chodili stejně za trest jako my. Takže se to dalo přežít a legrace tam byla taky. Vlastně většina historek a jmen je pravdivá. Já jsem klukům sice vymýšlel různé přezdívky, ale pak jsem zjistil, že zbytečně. Všichni byli nakonec rádi, že jsem o nich napsal, a ke svým přezdívkám se hlásili. Nebo mě aspoň rychle odpustili. I Franta Voňavka (vojín, skladník z Černých baronů, pozn. red.).

S „barony“ jste tedy kontakt neztratil...
Vídal jsem se se spoustou z nich. Franta Voňavka se sem přiřítil jako první. Říkal mojí manželce: Milostivá paní, tomuhle volovi jsem stlal postel a on mě tak v tý knížce zostudil. Kdyby mi to aspoň řekl, že o mně píše, ale já se to dozvěděl až u holiče, který se smál, jaký jsem byl pěkný kanál. Pak tady seděl, vyprávěl, a byl to pořád stejnej sprosťák.

A někdo další?
Hodně často mi volal bývalý vojín Cína. Ten spíš chtěl nějakou protekci nebo volal o radu. Dlouhou dobu se vydával za Uruguayce a chodil po hotelích s paničkama. Nakonec skončil jako taxikář. A měl různé melouchy. Jednou mi nabízel krásnou chatu za tři tisíce. Já říkal Štefane, přece si nemyslíš, že ti tohle můžu sežrat - a on se tak smál.Miroslav Švandrlík

Co velitelé?
Divil jsem se, ale ani jim to nevadilo. Nadporučík Mazurek (v knížce propije pistoli, pozn. red.) mi volal, že je rád, že se známe - a já jsem už podplukovník, říkal. A politruk Ořech, vlastním jménem Vořechovský, si dokonce otevřel hospodu  U Ořecha. Připadalo mi to jako ze Švejka. Za Haškem taky přijel polní kurát Katz až odněkud z Berlína. A v Praze se spolu hrozně ožrali.

Seriál moc úspěšný nebyl, zato film Zdeňka Sirového je populární dodneška. Neplánujete druhý díl?
My jsme ten druhý díl dokonce se Sirovým napsali. Ale nevím, jestli je na to teď vhodná doba. Možná to opráší až příští generace. Jako u Haška. Když se jeho manželka a milenka soudily o tantiémy, tak se jim soudce divil, že jim to stojí zato - takové dílo nevalné hodnoty.

Slyšela jsem, že pracujete na knížce o Harrym Fotrovi?
Je to pseudonym seriózního pána, vlastence, který začne kreslit pornografii. A protože se vlastním jménem jmenuje Tatíček, tak si zvolí pseudonym Harry Fotr.

Hm..
Možná to pár lidí pobouří. Ale ono se to skutečně děje. Znám spoustu lidí, kteří žijí takový dvojí život.

Vy třeba?
Já už nemám skoro žádný život. Já už jen jezdím na tom rotopedu. Mám cukrovku, špatně se mi chodí. Na dvojí život nemám prostor.

Autor:

V předdůchodu si odpočinu a pak se uvidí. Možnost, o které se moc neví

Premium Má do penze pět let a je v předdůchodu na tři roky. Na víc totiž nemá naspořeno. Že to nejde? Ale ano. Legislativa to...

Mami, ty se uzdravíš! Jana Vránová o synově cestě do NHL i boji s rakovinou

Premium Před sedmi lety si prožila peklo. Bojovala s rakovinou lymfatických uzlin a nevěděla, jak to synovi, hrajícímu tehdy...

Půst, občas večeře, čtyři kávy denně. Jak jíst podle výživového poradce Havlíčka

Premium Strava ovlivňuje nejen naši váhu či kondici, ale i náladu a zdravotní stav. Ostatně až dvě třetiny všech nemocí mají...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Mohlo by vás zajímat