Pro toho, kdo má šanci se setkat ve větším množství s Basquiatovými díly na jednom místě poprvé, představuje jeho vídeňská výstava nepochybně velký zážitek. Samozřejmě musí být na jeho rukopis a vůbec na celou subkulturní sféru, jejímž byl významným představitelem, vyladěn. V Basquiatově díle se odráží několik zásadních proudů, které sahají nejen do výtvarné oblasti, ale i do dalších uměleckých žánrů a společenských konotací. Tento původem poloviční Haiťan a poloviční Portorikánec byl totiž mnohem víc než jen vizuální umělec.
Výtvarně jeho výraz pramení ze street artu a graffiti, ale má silné kořeny i v etnickém umění zejména afrického kontinentu. Podstatnou měrou se inspiruje v podobných východiscích jako pop art, ostatně Andy Warhol byl Basquiatovým blízkým přítelem a dokonce spolupracovníkem.
Úzce také souvisí s hudbou, konkrétně s jazzem, s jehož protagonisty (zejména bebopovým saxofonistou Charliem Parkerem) cítil umělec souznění i pro barvu kůže a jistou sociální vyděděnost, s počínajícím hip hopem, jemuž se věnoval jako příležitostný DJ, a také s newyorskou novou vlnou, mezi jejímiž exponenty měl řadu přátel a na jejímž rozkvětu se aktivně podílel. Asi každý, kdo má k těmto žánrům blízko, bude Basquiatovým výtvarným dílem přinejmenším osloven, ne-li uchvácen. Je ale otázka, jak silný atak proběhne právě v Albertině.
Málo kontextu
Původní název výstavy v Albertině zněl Jean-Michel Basquiat: Of Symbols and Signs, tedy O symbolech a znacích. Tak se také jmenuje krásně vypravený katalog. Nakonec byla výstava přejmenována na strohé The Retrospective, Retrospektiva. Možná i v tom je ukryta odpověď na to, proč zůstala v půli cesty a proč jí sice po estetické stránce nelze prakticky nic vytknout, ale zásadní sdělení, které mohla přinést, si musí návštěvník dohledat sám (podobně tomu mimochodem bylo shodou okolností v roce 2018 u vídeňské výstavy Basquiatova přítele a vrstevníka Keithe Haringa).
Radikální srovnání, jakým způsobem lze velkou výstavu Basquiatovi připravit, může mít ten, kdo měl to štěstí, že zhlédl jeho výstavu s názvem Boom for Real buď v roce 2017 v Londýně nebo stejnou expozici o rok později ve Frankfurtu. Zde byl Basquiat pojednán skutečně v celém kontextu, od pouličních začátků po vrcholná díla v pokročilých osmdesátých letech, vystavené obrazy dokreslovalo množství memorabilií, fotografií, hrála zde hudba, promítaly se filmy.
To všechno v Albertině citelně chybí, do problematiky návštěvníka uvádí jen klasické úvodní střídmě ilustrované kalendárium a tu a tam obšírnější panely na výstavních plochách, které mnohé velmi podstatné etapy Basquiatova života a díla vlastně jen „nadhazují“, než že by je naplno osvětlovaly.
S podivem je, že (spolu)kurátorem jak londýnsko-frankfurtské, tak nyní vídeňské výstavy je rakouský kunsthistorik Dieter Buchhart, považovaný za předního evropského odborníka na Basquiata a celou newyorskou uměleckou scénu 80. let, který má za sebou podobných výstav po celém světě několik desítek.
Samozřejmě, každá výstava musí být pojednána jinak, po svém. Ale vzhledem k tomu, že aktuální Basquiat v Albertině je vůbec první „pořádné“ seznámení s tímto umělcem v Rakousku (na což je dotyčná výstavní instituce právem hrdá), dal se přece jen očekávat buď větší důraz na kontext, nebo alespoň přesnější tematické vymezení obsahu – právě ony slibované Symboly a znaky z původního názvu zněly velmi slibně; nakonec zřejmě bylo téma přehodnoceno na „pouhou“ retrospektivu.
Hýřivé barvy
Aby ale tento text nevyzněl jako „varování“ před návštěvou Albertiny – to by bylo hrubé nedorozumění. Spíš má jen upozornit na to, že je dobré tentokrát do Vídně jet „připraven“, něco si o Basquiatovi načíst nebo zjistit, případně alespoň zhlédnout zdařilý hraný životopisný film Basquiat, který v roce 1996 natočil newyorský režisér a původně výtvarník, Basquiatův přítel Julian Schnabel. O protagonistovi výstavy se tam dozvíme přece jen trochu víc než v informačním aparátu samotné výstavy a při procházení suterénem Albertiny, kde je výstava instalována, budeme mnohem zasvěcenější.
Dieteru Buchhartovi a kurátorce Albertiny Antonii Hoerschelmannové se podařilo shromáždit něco kolem padesáti děl, reprezentujících Basquiata převážně jako malíře na plátno, papír a dřevěné desky, uživatele hýřivých barev i „tagů“ typických pro street art. Mnohé jeho proklamované symboly jsou v menšině nebo zcela chybí, nejen jeho raný pseudonym SAMO, ale třeba i typická korunka, která se objevovala na řadě děl, se zde vyskytuje jen sporadicky. Zopakujme ale, že estetickému zážitku oproštěnému „intelektuálních konotací“ tady nic v cestě nestojí.
