Ve francouzském filmu Muž a jeho pes je dítě teprve nenarozené, nejlepší přítel člověka figuruje už v názvu a titulního muže nehraje nikdo jiný než jeden z nejoblíbenějších francouzských herců všech dob, Jean-Paul Belmondo.
Je to hned trojitý útok na city. Jako by nestačilo, že se tu k filmu po téměř dekádě vrací letos šestasedmdesátiletý Belmondo, který v roce 2001 utrpěl mozkovou mrtvici, v režijním kinodebutu nepříliš známého herce Francise Hustera figurují právě i ony další sázky na slzopudnou jistotu. Ale je to doják tak přiznaný a nekomplikovaný, že se mu dá přijít na chuť.
Belmondo hraje zestárlého námořníka Charlese, jemuž se na sklonku života začíná všechno sypat pod rukama. Žije se svým voříškem v mansardě luxusního pařížského bytu, který patří jeho někdejší lásce Jeanne. Ta se však chce znovu provdat, a tak Charlese vyhodí i se psem na ulici.
Charlesovi nemůže pomoci ani jeho jediná kamarádka – mladá služebná Leila, která je těhotná, ale ani jeden z možných otců se k dítěti nehlásí. Stařec se proto propadá čím dál hlouběji jak do depresí, tak co se týče společenského statusu.
Kořeny v neorealismu
Muž a jeho pes je přepisem neorealistického dramatu Umberto D., kterým scenárista Cesare Zavattini a režisér Vittorio De Sica dokumentovali poválečnou bídu Itálie. Nová verze se však i přes přímé citace (například scéna s žebráním) více podobá přiznaně sentimentálním francouzským filmům 70. let.
Úpadek jednoho lidského života je tu spíše než k dobově zacílené sociální kritice záminkou k bezčasovému a neškodnému lkaní nad nespravedlností života.
Film pochopitelně stojí a padá s Belmondem – a ten nezklamal. Přestože je kvůli ochrnutí snímán převážně zleva a vystačí si pouze s melancholickým úsměvem a psíma očima, stačí to. Nijak se nesnaží zkrášlovat sám sebe: vypadá prostě jako starý vrásčitý chlap, jenž možná býval pohledný, ale zbylo mu jen uvadající charizma.
Hodnocení LNMuž a jeho pes (Un homme et son chien) Tři hvězdičky z pěti Režie: Francis Huster Distribuce v ČR: Atlantis Premiéra: 21. 5. 2009 |
Ukázat se takhle před fanoušky, kteří ho pamatují jako nezastavitelný kus dynamitu, chtělo odvahu. Film jako takový je pak zvláštní snad jen tím, že nenudí, i když na něm nic zvláštního není. Scénář se dá předvídat celé scény dopředu, postavy jako chudá služebná se zlatým srdcem jsou jak z červené knihovny, dialogy mnohdy šustí papírem a ten pes je prostě otravný. Přesto Charlesův sestup na dno poutá pozornost.
Vedle Belmondova výkonu za tím překvapivě stojí prastaré postupy De Siky se Zavattinim. Právě oni ve Zlodějích kol a dalších filmech prokládali sledování příběhu hlavních hrdinů průhledy do existencí epizodních postav, které by vydaly na samostatné filmy.
Těhotná krásná tvářička Leila nikoho zajímat nemůže, ale Charlesův spolupacient z nemocnice, polský taxikář a jeho zhýčkaný synek, cestující z tramvaje, jíž utekl manžel i pes – to jsou náčrtky postav, které provokují fantazii a ukotvují jinak banální historku v realitě.
Ať už je ten snímek sentimentální, nebo ne, Muž a jeho pes dojímají poctivě – berte, nebo nechte být. Pokud vezmete, potěší vás i minivýstupy slavných herců, jako je Max von Sydow, „hrabě Peyrac z Angeliky“ Robert Hossein, oblíbenec Andrzeje Wajdy Daniel Olbrychski a další.
