Na stále ještě hodně pandemickou přehlídku dorazilo i pár hvězd, ty však rychle zmizely. Novináři se nesmějí skoro s nikým stýkat, zato musí denně na test i přes troje očkování. Tiskové projekce jsou proto poloprázdné a atmosféra mrazivá. Místo úsměvů respirátory.
Vedení je na letošní „fyzický festival“ hrdé. Jenže festival není Královna koloběžka, aby mohl zároveň být a nebýt. Je proto otázkou, zda Berlinale letošní filmy spíš podpoří nebo shodí. PR podpora programu se blíží nule. Na festival zkrátka patří davy lidí, a pokud tam nedorazí, má to důsledky.
Právní stát versus strach z islámu
Soutěž je nejvydařenější za celá léta. Zatím nejslabším článkem je úvodní film Françoise Ozona Peter von Kant. Unavené retro připomíná, že režisér inspirujících Hořkých slz Petry von Kantové Rainer Werner Fassbinder byl nejen stejně břitký, ale hlavně mnohem lepší než Ozon a také plný energie. Peter von Kant je mrtvý film a kromě vydařené plastiky Isabelle Adjaniové ho oživuje pouze nadpozemsky krásný a herecky skvělý debutant Khalil Ben Gharbia jako režisérův milenec.
K filmům, které nezapadnou bez ohledu na případnou cenu, patří německý snímek Andrease Dresena Rabiye. Předlohou je skutečný příběh o boji za právní stát. V říjnu 2001 odletěl z Brém do Pákistánu dvaadvacetiletý Murat Kurnaz, německý rezident. O pár měsíců později ho zajali Američané na afghánském území a obvinili ho, že se chtěl přidat k Tálibánu. Murat skončil na sedm let na Guantánamu, byl patrně nevinný a jeho případ se stal předmětem politických her.
Na svobodu ho nakonec dostala jeho matka Rabiye společně s právníkem Bernardem Dockem, který vyhrál proces u amerického nejvyššího soudu. Dresen má na kontě lepší filmy, hlavně i u nás známé Sedmé nebe. Ale jako silný příspěvek do diskuze o tom, zda je důležitější strach z islámu, nebo právní stát, film rozhodně obstojí.
Určitě víc než očekávané A E I O U s výborně nastartovaným příběhem stárnoucí herečky a mladého delikventa. Film se bohužel brzo zhroutí do těžko uvěřitelného melodramatu a zaboduje zřejmě jen u německého publika.
Gigolo na zimní pláži
Mrazení vzbuzuje nový film Rakušana Ulricha Seidla Rimini. Zestárlý popový idol Rickie se živí jako animátor a gigolo pro staré turistky v hotelech v Rimini. Matčina smrt, otcova demence a návštěva dcery, která potřebuje peníze, dovrší jeho destrukci. Jako všechny Seidlovy filmy je i tenhle nepříjemný a přitažlivý zároveň. Rimini dokresluje atmosféra zimní pláže, kde se choulí desítky afrických uprchlíků, někteří s dětmi.
Další covidové Berlinale. Filmový festival začíná projekcí snímku Françoise Ozona |
U mezinárodní kritiky zabodoval živý švýcarský snímek režisérky Ursuly Meierové Linie. S vervou a empatií kreslí dysfunkční rodinu složenou ze čtyř žen žijících v nudném domku poblíž Ženevy. Nesnesitelná, kdysi krásná matka (Valeria Bruni Tedeschiová) je bývalá klavírní virtuoska a těžce se jí stárne. Desetiletá nejmladší dcera se vášnivě oddává křesťanské víře, protože nic jiného nemá.
Prostřední právě čeká dvojčata (samozřejmě holčičky) a nejstarší dcera, písničkářka, je vzteklá a nezvladatelná. Hned na začátku filmu matku zfackuje a připraví ji částečně o sluch. Soud jí zakáže přiblížit se k domu na méně než sto metrů a matka nechá kolem namalovat modrý kruh. Vřelý, chytrý a přirozený film o lidech je vzácnost a Linie taková je.
Do stejného ranku typicky evropských příběhů „o lidech“ patří i sympatičtí Noční pasažéři francouzského režiséra Mikhaela Herze. Film se odehrává v Paříži počátkem 80. let, v době nástupu Mitteranda, módy velkých svetrů a „plesnivých“ džínů.
Charlotte Gainsbourgová tu hraje matku dvou teenagerů a ochránkyni mladé narkomanky. Ženu po rozvodu a po rakovině prsu. Jako všechny postavy filmu hledá práci a záchranu před bezesnými nocemi, až ji najde u moderátorky nočních rozhlasových debat s neznámými. Tenhle nesentimentální, zábavný a vřelý snímek by si zasloužila i česká kina.
Děsivý obchod s drogami a lidmi
„Hrůznější než narkodrama,“ tak hodnotí světoví novináři účinky silného filmu Mexičanky Natalie Lopez Gallardové, ze které roste silná naděje latinskoamerického filmu. Film Roucho z drahokamů se odehrává v horách jižního Mexika. Vyrůstá ze stylu Carlose Reygadase (Gallardová byla jeho střihačkou) a pracuje se stylizovaným filmovým jazykem, který vyjadřuje spíše pocity postav než objektivně zachycený příběh, jehož základ nicméně vychází z reality.
Bohatá čtyřicátnice z města se rozvádí a rozhodne se přečkat tu dobu s dětmi v polorozpadlém venkovském sídle. Brzo si všimne, že někde se tu odehrává děsivý obchod s drogami a lidmi. Lidé záhadně mizí, policie nachází zohavené mrtvoly. Policie je zkorumpovaná, inspektorčin syn je částí gangu. Hrdinka nedokáže zůstat stranou, zlo ji divně přitahuje.
Sama je jako osobnost tak trochu opakováním jiných ženských postav ve filmu: všechny někoho hledají, všechny něco nejasného žene do neštěstí. Nakonec nejde o rozuzlení dramatu, ale o jeho sociální kontext. Lidé, kteří na tomhle místě páchají zločiny, si své životy a situaci nevybrali a nemají na rozdíl od hrdinky žádnou volbu.
Letošní Berlinale je festivalem filmů, které bohužel skoro nikdo jinde v kinech neuvidí. Zbylo ale lokální berlínské publikum a jeho chuť festival podržet. Je to pro město i festival kapitál. Berlinale nehledá šokující podívanou jako v poslední době Cannes. Sleduje seriózně společenské a umělecké trendy, lidská práva, nové narativní postupy, resuscituje klasiku. Má až statisíce zvídavých domácích diváků. Ti s festivalem vyrostli i zestárli a světovému filmu dobře rozumějí. Ze všeho nejvíc ale milují retrospektivy. Všechny se vyprodaly jako první – včetně Menzelových Skřivánků na niti.
