Berlinale i díky novému řediteli umělecky míří mnohem výš než v předchozích letech. A přitom konkurence letos byla opravdu velká. Kupodivu hlavně v poslední třetině festivalu, kdy už končil filmový trh. Autorem vítězného snímku je zkušený režisér Mohammad Rasoulof. Jeho filmy jsou tak nekompromisní a kritické, že se rozšířila mylná domněnka, že žije v Německu v exilu. Ale Rasoulof ve skutečnosti zůstal v Íránu, kde mu vláda odebrala pas a zakázala mu nyní Berlinale navštívit. Rozhovor absolvoval po Skypu a cenu za něj převzala jeho dcera Baran, která si ve filmu také zahrála.
  |
Bez pasu a na hraně zákona žije Mohammad Rasoulof už několik let, stejně jako Jafar Panahi a další. Přestože jeho vítězný film Žádné zlo není trvá dvě a půl hodiny, sledujeme ho bez dechu a zdá se nám krátký. Jde o povídkový film na jedno téma a teprve v poslední epizodě pochopíme, jak důmyslně autor svoje hrdiny propojil.
Velká a krystalicky jasná výpověď
Téma je hrůzné: Vojenská služba v Íránu trvá necelé dva roky, ale může se protáhnout, A to například, když voják odmítne zřejmě dost obvyklý rozkaz: vykonat popravu oběšením na neznámém odsouzenci. Důvody odsouzení voják nezná. Může to být obyčejný vrah, stejně jako politický vězeň. Pokud voják splní rozkaz, dostane tři dny volna. Jinak následuje trest a k němu vědomí, že odsouzence stejně nikdo nezachrání. Bez odsloužené vojny není v Íránu možné začít podnikat ani opustit zemi.
Rasoulof, mistrný vypravěč, rozvíjí příběhy o lidech, kteří jsou v různých rolích účastníky či odpůrci téhle manipulace. Přivádí nás do vězení i do hor mezi disidenty. Mezi obyčejné kluky, kteří prostě chtějí žít a nemyslet na svou vinu. Mezi ty, kteří říkají režimu ne i za cenu vlastního života. A také k těm, kdo v Íránu nežijí a tamní realita je pro ně vzdálený zlý sen. Není tu ani kapka krve, žádné viditelné násilí. Přesto je ho film plný. Dá se takovému nátlaku čelit? Režisér je prostřednictvím svých postav přesvědčen, že morální síla a svoboda jsou nejvyšší hodnoty. Přivádí nás proto z chaotického Teheránu do nádherné horské přírody, která má svůj vlastní řád a kde se dá celkem volně žít. Je tu děsivá ironie stejně jako láska, nadšení a strach.
U nás má postkomunistická generace i po třiceti letech živé vzpomínky na nucenou volbu mezi morálním pádem a zničeným životem. Ovšem na velkých festivalech tohle téma dávno zmizelo z horizontu pozornosti. Je skvělé, že porota Berlinale uznala význam Rasoulofova filmu. Nejde v něm totiž jen o lidská práva a nelidský systém, ale o velkou a krystalicky jasnou uměleckou výpověď. Ocenění přispěje aspoň k tomu, že film Žádné zlo není uvedou evropská kina a televize.
Skvělou zprávou je i Velká cena poroty, Stříbrný medvěd pro minimalistický snímek Never Rarely Sometimes Always (Nikdy Občas Někdy vždycky) Elizy Hittmanové, portrét záhadné dívky usilující o umělý potrat. Byl to opravdu jeden z nejlepších filmů v soutěži a je škoda, že jeho hlavní herečce Sidney Flaniganové, která svou roli ztvárnila mimořádně přesvědčivě, unikla cena za ženský herecký výkon. Ta se po kompromisním jednání poroty dostala ke krásné Paule Beerové, hrdince Petzoldova filmu Undine, který získal nepochopitelně cenu mezinárodní filmové kritiky Fipresci. Přitom kandidátů na cenu Fipresci bylo i bez Rasoulofa a Elizy Hittmanové dost. Svým způsobem mistrovský je třeba nový opus tchajwanského „kafkovského“ filmaře Tsai Ming-lianga s názvem Risi (Dny). Autor v dlouhých statických záběrech líčí milostné setkání dvou mužů z neslučitelných sociálních vrstev. Hluboká melancholie a nemožnost naplnění tu vyvěrá z rafinovaného minimalismu, který jde na dřeň filmových možností, ale nepůsobí falešně. Cenu za mužský herecký výkon si po zásluze odnesl Elio Germano za ztvárnění naivního malíře Antonia Ligabuea ve snímku Volevo nascondermi (Chtěl jsem se skrýt) od Giorgia Diritta.
Cenu za režii získal Hong Sangsoo za snímek Domangchin yeoja (Prchající žena). Právě on odstartoval novou vlnu korejského filmu, když tady na Berlinale počátkem 90. let uvedl svůj první film. Dosti sporná je cena za kameru pro Jürgena Jürgese v napohled doslova nesnesitelném ruském snímku DAU. Natasha, kde KGB znásilňuje a mučí mladou ženu stylem, který lze nazvat leda autorským exhibicionismem. Cenu za režii v nové sekci Encounters si odnáší Cristi Puiu za Malmkrog, chytrý, ale pro svou délku diskutabilní festivalový počin. V Encounters se čestně vyjímali Ostrochovského Služobníci – stykově čistý film o pronásledovýní studentů bohosloveské fakulty komunistickou StB.
Letošní Berlinale mělo opravdu vysokou úroveň, pokud jde o výběr filmů. Bylo jich až příliš a nová sekce Encounters je pro novináře nesledovatelná, protože se kryje s hlavní soutěží, a filmy tím utrpěly. Je také otázka, zda budou město i sponzoři spokojeni s poměrně malým počtem přijíždějících hvězd a vysloveně diváckých filmů.
