Zlatého medvěda pro nejlepší snímek si z Berlína odvezl dokumentární snímek Sur l’Adamant (Na Adamantu). Autorem je francouzský dokumentární klasik Nicolas Phillibert, kterého mnozí u nás znají z láskyplného portrétu vesnického učitele Být a mít z roku 2002. Film Na Adamantu sleduje život v pařížském stacionáři pro duševně postižené, přičemž Adamant je plující zařízení, loď na Seině, a sledujeme klienty i profesionální pečující tým.
Kritika se ke snímku staví spíše s laskavou rezervovaností: „Na Adamantu sice nedosahuje vrcholů Philibertovy tvorby, ale je vřelou připomínkou jeho vnímavého talentu,“ říká magazín Variety. „Film o tom, čeho všeho je možné dosáhnout, když práce lidem dává smysl,“ píše Holywood Reporter.
Velkou cenu poroty získal německý film Christiana Petzolda Rudé nebe. Po Undine z roku 2020 jde o další film ze série „elementů“, které režisér hodlá vyčerpat: tam voda, zde oheň. Také Rudé nebe označila světová kritika za výrazně slabší Petzoldův film, ovšem němečtí kritici i publikum jej přijali vřele. Jde o korektně nastavený příběh vztahového čtyřúhelníku na baltském prázdninovém pobřeží: krásná, chytrá a tajemná žena (jako vždy u Petzoda Paula Beerová), dva gayové, z nichž jeden je barevný, a jeden nedovtipný bílý heterosexuální intelektuál.
Na pobřeží je sucho, požáry, katastrofa se blíží... manipulativní nastavení režisér přesouvá jako obrazce v kaleidoskopu, šikovně a chladně vede diváka ke konci, který je sice nečekaný, ale také nedává smysl. Bohužel zcela bez ceny odchází režisérka nejlepšího soutěžního filmu Minulé životy, korejská Kanaďanka Céline Songová, o lásce dvou rozdílných lidí, kteří jsou spjati snad poutem z minulých životů.
Starší francouzská generace si připsala, a v tomto případě právem, cenu za režii: Stříbrného medvěda dostal Philippe Garrel za snímek Le Grand Chariot (Velký vůz). Je to film o poslední současné generaci loutkářské rodiny, která čelí rozpadu vztahů i samotného divadla. Je natočen v nejlepší truffautovsko-rohmerovské tradici, vřelý, se skvělými herci, jimž vévodí režisérovy děti, především stále slavnější krasavec Louis Garrel.
Krása Minulých životů nadchla Berlinale. Steven Spielberg přijel převzít Zlatého medvěda |
Za bezděčný výsměch herecké profesi lze považovat cenu za hlavní herecký výkon. Přestože jsme v soutěži viděli celou plejádu vynikajících herců, slavných i neznámých, porota ocenila asi devítiletou Sofii Oterovou, která sehrála roli trans dívky v průměrném snímku 20 000 especies de abejas (Dvacet tisíc druhů včel). Cenu za vedlejší výkon získala Thea Ehreová za roli v německém snímku Bis ans Ende der Nacht, thrilleru s tématem LGBT.
Porota na Berlinale obvykle udílí ceny nekomerčním filmům, snad aby je podpořila. Hlavně ale jde o to přihlásit se k pokrokovým hodnotám, k pozitivním společenským trendům. Je to skvělé, pokud si cenu odnáší tak silný film jako Fuocoammare z roku 2016, kde se autor věnuje uprchlické krizi na Lampeduse a ukazuje hluboký vnitřní konflikt mezi potřebou pomáhat a neschopností řešit uprchlickou krizi. Ovšem třeba loňský Zlatý medvěd pro nevýrazný, ale ekologicky „správný“ snímek Alcarras byl spíš snahou podpořit zelené snahy než ocenit dobrý film.
Otázka je, zda cena těmto slabým, ale „správným“ filmům pomůže, protože navzdory Zlatému medvědovi je nakonec vidí velmi málo lidí. A pro Berlinale to není dobrá reklama. Takové ceny, jaké byly rozdány letos, vedou k tomu, že producenti a autoři špičkových filmů si znovu raději počkají na Cannes, jak to bylo donedávna.
Je jistě dobře, když se festival staví na stranu slabých, když hájí právo na jakoukoliv jinakost barvy, pohlaví, smýšlení. Ovšem pokud boj za práva všech menšin neprobíhá s vědomím, že všichni jsme především lidé, pak se stává jen sérií tragikomických potyček mezi skupinami s různými zájmy.
Výsledkem jsou také ceny na letošním Berlinale – prohrává to hlubší, co mají lidé a filmy společné, a většinou vyhrávají odlišnosti.
