Výstavou, jejíž nostalgický, Goethem inspirovaný název v češtině zní Jedno mávnutí řas a za námi jsou léta, zahajuje podle Kunsthalle sérii samostatných výstav významných žijících umělců. Pokud se můžeme těšit i nadále na podobně působivé a výtečně připravené profily pozoruhodných tvůrců, Kunsthalle se rychle, krátce po otevření, zařadí nejen mezi zásadní česká centra uměleckého života, ale jistě bude sledovanou institucí i v evropském kontextu. Tedy něčím, co Praze v podstatě už dlouho chybí. Jakkoli je na silná slova jistě ještě času dost.
Osobní i estetický rozměr
Gregor Hildebrandt je ročník 1975 a je vlastně představitelem poslední generace, pro kterou primárními zdroji poslechu hudby byly hudební nosiče, gramofonové desky a magnetofonové audiokazety. To se odrazilo do drtivé většiny jeho umělecké tvorby – nejen silný vztah k hudbě jako takové, ale právě i k oněm nosičům, jež jsou materiálem k jeho obrazům, kolážím, objektům a instalacím. Samozřejmě, samotná práce zejména s tak specifickým předmětem jako je vinylová gramofonová deska není nic převratně nového, využívali je nejrůznější avantgardisté už od šedesátých let, mimo jiné ve svých dobrých letech i náš Milan Knížák.
Magnetofonové kazety, neméně zajímavé předměty, k dalšímu využití, k dostání „druhé šance“, také samy o sobě vybízejí. Už proto, z kolika součástí sestávají – obalová krabička, samotné plastové tělo kazety, magnetický pásek, ale i další drobné mechanické součásti. To všechno umělci slouží jako vhodný materiál.
Hildebrandt ovšem tvoří oproti svým případným předchůdcům či konkurentům na této bázi s nevídanou důsledností a koncepčností. Kromě estetického rozměru má totiž velká část jeho děl totiž svůj skrytý význam. Například podlaha z vypreparovaných audiokazet, jichž jsou stovky, je složena vesměs z titulů, které měly pro umělce zásadní hudební význam; ten se pak přenáší i do děl, která vytvořil za použití pásků z těchto kazet vymotaných.
Anebo hned sousedící velkoformátová instalace Stěna vznikla z magnetofonové pásky, na níž bylo nahráno sto šansonů belgického zpěváka Jacquesa Brela, který je Hildebrandtovou inspirací. Ostatně, součástí této instalace je i sloup, na němž najdeme řadu memorabilií souvisejících s umělcovým životem.
Propojení Hildebrandtovy tvorby, jeho života a zvuku v té či oné podobě je vůbec enormní a několikaplánové. Nejde jen o písně nahrané na kazetách nebo deskách, s nimiž pracuje. Například nástěnné dílo Gesundbrunnen je vytvořeno z pásků, na něž Hildebrandt pořídil terénní nahrávku z okolí stejnojmenné zastávky berlínského metra – a vytvořil z ní obraz inspirovaný geometrií podlahy této stanice, na níž přestupoval na cestě do práce.
Někdo by možná Hildebrandtovi vytknul, že všechno toto pozadí bychom neznali, kdybychom se o něm nedozvěděli buď z komentované prohlídky, nebo nedočetli v katalogu (ten, který k výstavě vydala Kunsthalle a je zdarma v češtině a angličtině k dispozici u pokladny, zaslouží stoprocentní pochvalu). Ale jak už bylo naznačeno, kromě této „intelektuální“ složky má výstava i – a možná především – svoji estetickou polohu.
Mnohé výtvory, jako jsou koláže z rozřezaných gramodesek, stěny vytvořené z téhož zohýbaného materiálu nebo i některé velkoformátové instalace, jako jsou nástěnné zásobníky audiokazet, v jejichž hřbetech jsou rozřezané části fotografií, takže při pohledu z odstupu vidíme pravidelně rozfázovaný celkový obraz, by si jistě nejeden návštěvník dokázal představit jako krásnou součást vlastního obydlí. Včetně jeho podlahových instalací, nejen zmíněné kazetové, ale třeba i šachovnicové (šachy a jejich figurky, zejména pěšci, jsou dalším silným tématem umělcových instalací).
Všudypřítomná hudba
Hudba prolíná Hildebrandtovou tvorbou i v dalších rozměrech. Třeba v názvech některých děl. Wenn die Nacht anbricht je fragment z textu skladby Neonlicht německých Kraftwerk. Volně na podlaze ležící láhev s aplikací z magnetofonového pásku nese název Message in a Bottle podle písně kapely The Police. A jeden z nejvtipnějších objektů výstavy (protože, a to je nutné zdůraznit, Hildebrandt rozhodně nepostrádá smysl pro humor), opět volně na podlaze ležící kovbojské boty, nesou název Shiny Boots Of Leather, podle začátku textu slavné písně Velvet Underground Venus in Furs.
Hildebrandt ostatně na berlínské hudební scéně působí i aktivně, je majitelem vydavatelství Grzegorzki Records a některé kapely, které vydává, budou na výstavě v Kunsthalle koncertovat.
