John Patrick Shanley se do kinematografie zatím zapsal pouze romantickou komedií Joe kontra sopka s mladičkým Tomem Hanksem. Známější je jako dramatik: jeho hra Pochyby získala v roce 2005 Pulitzerovu cenu. Shanley podle ní natočil stejnojmenný snímek, který své divadelní kořeny staví hrdě na odiv.
Je příznačné, že filmové Pochyby pobraly hned čtyři herecké nominace na Oscary a jednu za scénář. Tyhle dvě kategorie jsou jejich neotřesitelnými pilíři. To nicméně neznamená, že jde o zfilmované divadlo: obdiv si zaslouží třeba jako obvykle vynikající kamera Rogera Deakinse, toulající se po omšelé katolické škole v Bronxu a vytvářející pocit stísněnosti a tajemství.
Péče nad rámec povinností
Ze školy snímek téměř nevytáhne paty. Píše se rok 1964 a ve vzduchu visí změna. Zmíněné instituci však vládne pevnou rukou sestra Aloysius, která o žádných novotách nechce ani slyšet: s rouháním podle ní hraničí už jen používání propisovací tužky. S obavami sleduje i přijetí prvního černého studenta, Donalda Millera. Toho pod svou ochranu vezme charismatický otec Flynn, který chce rigidní školní pravidla naopak trochu uvolnit. Donaldova učitelka, mladicky naivní sestra James, si však všimne, že Flynn se chlapci věnuje poněkud nad rámec svých pravomocí. Mezi Aloysií a Flynnem se rozpoutá konflikt, jenž dalece přesahuje střet pouhých dvou osobností.
Souboj titánů
Pochyby působí jako válečný film. Přestože v nich nepadne jediný výstřel, společné scény hlavních postav jsou hotovými bitvami, při jejichž sledování divákovi pumpuje v žilách adrenalin.
V těchto klíčových výstupech zní každá replika jako rána z pušky nebo bodnutí bajonetem.
V brilantně vystavěném scénáři se dialogy stávají totální válkou, jejíž aktéři se čelně střetávají, bojují o pozice, provádějí strategické manévry a využívají výhod „terénu“. Repliky navíc kousek po kousku odhalují charaktery aktérů, jejich způsob myšlení i celkovou situaci. Jako by Pochyby byly sochařským dílem zakletým v bloku kamene a my sledovali, jak ho jeho tvůrce přímo před námi vysvobozuje.
Z rozjuchané maminy upjatou jeptiškou
Scénář by samozřejmě nefungoval bez herců: každý z nich si zasluhuje nejvyšší hodnocení. Amy Adamsová (sestra James) jako by svou naivku z disneyovky Kouzelná romance zbavila princezničkovských manýr a nechala ji mrkat údivem nad skutečným světem. Philip Seymour Hoffman se coby Flynn – podobně jako v Capotem nebo Soukromé válce pana Wilsona – opět pokládá do polohy nepřehlédnutelné osobnosti, která opanuje každou místnost, kam vstoupí. Masem a kostmi filmu je nic méně Mery l Streepová v roli sestry Aloysie, v níž opět potvrzuje svou pověst nejlepší a nejvšestrannější herečky současnosti. Jeden žasne, že tahle upjatá stará panna s vojenskou kázní byla „minule“ rozjuchanou maminou v muzikálu Mamma Mia!, o předchozích postavách nemluvě. Streepová nejdřív vystaví figuru z vnějškového pohledu totalitní a vrcholně nesympatické vládkyně školy, aby pak – s pomocí scénáře a nenápadné, úsporné, funkční režie – ukázala její nitro.
Pochyby jsou zničující film. Intenzitou svých „bitevních“ scén diváka válcují jako buldozer. Napětím, jak střet mezi Aloysií a Flynnem dopadne, ho tlačí hluboko do křesla. Jeho nejdrtivější aspekt však představuje nazření, jak nelidsky těžké je být člověkem z jednoho kusu.
| Hodnocení LN: ***** |
|
Pochyby (Doubt) |
