Tři ženy tří generací zažívají „běžné selhání“: čerstvá vdova Hana (Taťjana Medvecká) nedokáže truchlit, ale ani se posunout dál, Silva (Beáta Kaňoková) coby matka poněkud náročnějšího syna trpí vyčerpáním z rodičovství a dospívající dívka Tereza (Nora Klimešová) si nerozumí s rodiči ani s vrstevnicemi. Situace všech hrdinek vygradují v jednom dni, kdy se také všechny vydají do místního obchodního centra. A zároveň se něco podivného děje.
BĚŽNÁ SELHÁNÍČR, SR, Itálie, Maďarsko, 2022 Scénář: Klára Vlasáková Režie: Cristina Groșanová Premiéra 13. 10. |
Ve městě dochází podle zpráv v médiích k nevysvětlitelným explozím, patrně přírodního původu. Na obloze se objevují zvláštní úkazy a občas dojde k samovznícení předmětů. Zpočátku se jedná jen o jakousi kulisu v pozadí, která nemá na jednání postav přímý vliv. Později ovšem destrukce vstoupí přímo do jejich životů, když zasáhne i zmíněné obchodní centrum a vynutí si jeho evakuaci. Otřes, jímž hrdinky spolu se svým okolím projdou, jim pomůže odblokovat cestu k vyřešení jejich problémů. Závěr filmu však nenabízí žádný idylický obrázek, jen sílící rozpad světa, jak ho známe.
Pryč s realismem
Největším přínosem Běžných selhání je občerstvující odhodlání vybočit z mantinelů realistického dramatu, jakých se natáčejí mraky a dobrých spíše pomálu. Magicko-katastrofický prvek (který může vyvolat vzpomínku třeba na von Trierovu Melancholii) dodává trojici provázaných příběhů energii i symbolický přesah.
Stylizace upozorňující, že jsme v trochu jiném světě, navíc prostupuje celým filmem – příběh vdovy Hany se točí okolo robotického psa, jehož zdědila po manželovi a v obchodním centru jej potřebuje nechat opravit. To není úplně běžná situace. Zároveň je tento „jiný“ svět plný důvěrně známých situací komplikujících naše současné životy.
Gradující dystopická stylizace ovšem také místy naráží na své limity. A to jak co do realizačních možností (kde lze jistě leccos prominout), tak do dramatického účinku. Chování postav (a společnosti vůbec) tak úplně neodpovídá tomu, co se má právě okolo nich dít, a ani odkaz na to, že jsme v posunuté realitě, nenabízí dostatečné ospravedlnění. (Krkolomně by působilo i možné vysvětlení, že jde o metaforu světa ignorujícího znepokojivé a převratné jevy.)
Další věc pak je, že postavy někdy jednají dost zvláštně i nad rámec všech divných okolností – a zároveň to jejich příběhy nezbavuje banálnosti, kterou ani všechny tajemné výbuchy a atmosférické výboje nedokážou plně překrýt. Je to jistě zčásti záměr, vyjádřený i v názvu filmu, přesto by o něco významnější a přesvědčivější zápletky snímku asi neublížily.
Přesto mají Běžná selhání dobrou šanci utkvět v paměti jako ambiciózní obraz bortících se stereotypů – v životě i ve filmové nabídce.
