Bilance operních přenosů z newyorské MET i z Osla v Operním panoramatu Heleny Havlíkové

S nápadem, jak využít nové nahrávací i vysílací technologie, zpřístupnit operu širšímu publiku a zároveň zachovat pocit jedinečné události, za kterou je třeba se vypravit do prostoru sdíleného podobnými nadšenci, přišla Metropolitní opera. Generální ředitel Peter Gelb před deseti lety, den před Silvestrem 30. prosince 2006 nechal odvysílat první přímý přenos – Mozartovu Kouzelnou flétnu. Tuto první sezónu 2006/7 si tehdy ovšem mohli užívat pouze operní fanoušci v 60 kinech severoamerického kontinentu. Ale hned další sezónu se projekt rozšířil do 23 zemí – a v této první vlně byla i Česká republika. Projektu s tehdy nejistou budoucností se ujalo malé žižkovské artové kino Aero – už první přenos v prosinci roku 2007 Gounodovy opery Romeo a Julie s Annou Netrebko v titulní roli byl vyprodaný. Dnes jsou přímé přenosy součástí operní nabídky téměř v 70 zemích světa ve více než 2 tisících kinech; u nás v 80 kinech velkých měst i městeček, ve kterých jsou k dispozici buď přímé přenosy, nebo některé záznamy.

Kouzelná flétna. Metropolitní opera 2016

Bilance osmi let přímých přenosů z MET u nás je rozsáhlá. Když si uvědomíme, že každou sezónu zařazuje MET ze svého repertoáru do tohoto projektu deset až dvanáct produkcí, tak se ke konci letošního roku dostaneme už ke stovce. MET do přenosů vybírá jak nové produkce, které zařazuje většinou aktuálně do dvou týdnů po premiéře, tak obnovené inscenace, které nasazuje do repertoáru s různě dlouhými odstupy. Takto se vracejí nastudování stará i několik desítek let – to byl třeba případ přenosu Dvořákovy Rusalky v legendární inscenaci Otto Schenka z roku 1993 nebo Zeffirelliho nastudování, jehož tradiční Bohému americké publikum miluje už 35 let a MET ji naservírovala do přímých přenosů hned dvakrát v různém obsazení. K takovým návratům stejných inscenací s různým obsazením se MET uchylovala i v jiných případech – zopakovala Tosku, Macbetha, Otella, Trubadúra, ale i Rossiniho Popelku. I při atraktivním obsazení je však otázka, zda to není pouze „z nouze ctnost“ – nové produkce by byly určitě lepší.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

TOP skladatelé
V dramaturgii osmi let přenosů jednoznačně dominuje Verdi, jehož opery MET zařadila celkem 15x, z těch méně často uváděných Verdiho oper takto zazněl i Ernani. Na konci této sezóny se na Verdiho dotáhne Puccini s dvanácti přenosy – vedle trvalek typu Butterfly, Tosky, Turandot byla uvedena i Vlaštovka nebo Děvče ze Západu. Třetí místo z hlediska zastoupení skladatelů v přenosech patří Richardu Wagnerovi – vedle kompletního Prstenu Nibelungova se do přenosů dostal Tannhäuser, Tristan, Mistři pěvci i Parsifal. Další příčka patří Donizettimu, který se v této sezóně dočká celkově 8. přenosu, jímž se také uzavře tudorovská triologie Anna Bolena, Maria Stuarda a nyní i Roberto Devereux. Ovšem zálibu MET ve vrcholném italském belcantu stvrzuje ještě Rossini, z jehož oper MET zařadila do přenosů nejen Lazebníka sevillského, ale i Popelku, Hraběte Oryho, Jezerní paní a dokonce Armidu. A třetího z italských skladatelů tohoto stylu – Belliniho – zatím reprezentovala pouze Náměsíčná.

Toto pořadí skladatelů kopíruje celosvětový operní žebříček statistik, jak je za posledních pět sezón zveřejňuje portál Operabase. S jedinou výjimkou – Mozartem. Zatímco celosvětově Mozartovy opery svou oblibou následují hned za Verdim, MET se v přenosech do těchto inscenací tolik nehrne – a její produkce v porovnání s evropskou konkurencí skutečně nepatří k přelomovým.

A když porovnáme světové statistiky s dramaturgií přenosů z MET, může nás mrzet, že se zatím nedostalo na žádnou Janáčkovu operu, třebaže frekvence uvádění jeho oper dostala tohoto moravského mistra na 17. místo celosvětového žebříčku. Přitom MET hrála Její pastorkyni už v roce 1924 a v posledních desetiletích měla na repertoáru kromě Jenůfy také Káťu Kabanovou – s Gabrielou Beňačkovou v titulních rolích a Jiřím Bělohlávkem za dirigentským pultem, dále Věc Makropulos nebo Z mrtvého domu.

MET se ovšem nevyhýbá ani předklasickým operám, když uvedla Händelova Caesara, Rodelindu nebo pasticcio Kouzelný ostrov – a na druhou stranu ani soudobým operám, chápáno v širším slova smyslu. Z oper žijících skladatelů se ovšem dostalo zatím pouze na americké minimalisty – Johna Adamse a Phillipa Glasse – a na britského skladatele Thomase Adèse, jehož shakespearovská Bouře nebouřila, ale spíše nudila. Na rozdíl od Šostakovičova Nosu, Bergovy Lulu nebo Bartókova Modrovousova hradu, což byly inscenace, které v dosavadní historii přenosů patřily ke špičkovým díky synergickému propojení všech složek včetně skutečně mimořádných, obdivuhodných výkonů hlavních představitelů.

Hvězdy – pěvecké a dirigentské, režisérské už méně
Operní přenosy z MET ovšem více než na dramaturgii stojí na pěveckých hvězdách. Díky přenosům jsme si i u nás mohli dokonce jedenáctkrát užívat mistrovství Anny Netrebko - jako Gounodovu Julii, Donizettiho Lucii z Lammermooru, Norinu, Adinu, Annu Boleynovou, Offenbachovu Antonii, Massesnetovu Manon, Čajkovského Taťánu i Jolantu, Verdiho Lady Macbeth nebo Leonoru. Sopránovou tváří MET je i René Fleming – byla Massenetovou Thaïs, Maršálkou ve Straussově Růžovém kavalírovi i Hraběnkou v Capricciu, Rossiniho Armidou obkrouženou šesti tenoristy a dvěma basisty, Händelovou Rodelindou, Verdiho Desdemonou, ale i Lehárovou Veselou vdovu – a také Dvořákovou Rusalkou.

Renée Fleming jako Rusalka.

Z mezzosopranistek byla důvodem k nasazení oper italského belcanta také Joayce DiDonato, z tenoristů dozajista Juan Diego Florez - v Rossiniho rolích Almavivy v Lazebníku sevillském, Hraběte Oryho, prince Ramira nebo Uberta v Jezerní paní, ale i Tonia v Donizettiho Dceři pluku, Elvina v Belliniho Náměsíčné – ve všech jsme mohli žasnout nad jeho výškami, perfektními koloraturami i hereckým uměním včetně komediálního talentu. V MET zazářil i Jonas Kaufmann jako Massenetův Werther, Gounodův Faust, Wagnerův Parsifal nebo Siegmund. A ve Verdiho a Pucciniho operách se uplatňoval Marcello Giordani. Samozřejmě MET se může pyšnit koncentrací mnoha mnoha dalších – Roberto Alagna, Elina Grancia, Plácido Domingo, Mariusz Kwiecien, Natalie Dessay, Dmitri Hvorostovsky, Piotr Beczala. Z našich, českých sólistů se do přenosů zatím prosadil pouze Vladimír Chmelo jako Hajný v Rusalce.

Také hudební nastudování svěřuje MET významným dirigentským osobnostem v čele s Jamesem Levinem, který z orchestru MET vytvořil příslovečně perfektní a zároveň stylově velmi flexibilní těleso, vycizelovaný hudební tvar dal přenosům ale také Marco Armiliato, Fabio Luisi nebo Yannick Nézet-Séguin. A podobně perfektní je v MET i sbor.

Režijní podoba inscenací, které jsou zařazeny do přenosů, odráží přístupy, mezi kterými je MET rozkročena – od tradičních, realistických inscenací, jak je reprezentuje především Franco Zeffirelli nebo Otto Schenk k inovacím Davida McVicara nebo Williama Kentridge - z evropského pohledu „krotkým“. Na výstřelky, jak je známe hlavně z německých divadel, si MET, financovaná na rozdíl od většiny evropských divadel ze soukromých zdrojů, příliš nepotrpí.

TOP 3 inscenace

Vybrat z devadesátky přenosů tři nej je opravdu obtížné. Pokud bychom na inscenace MET uplatnili stejné kritérium komplexnosti jako u bilance naší operní sezóny, pak mezi tři top přenosy řadím Rossiniho Hraběte Oryho – tato juanovská taškařice s virtuózními belcantovými party byla natolik vydařená, že se spontánně smáli i diváci v kině. Špičkové belcantové dovádění přineslo i nastudování Händelova Julia Caesara - inscenace Davida McVicara přenesené z Glyndebourne. Nejzajímavější inscenací z té bohaté plejády byl pro mě Modrovousův hrad Bély Bartóka, který vznikl v koprodukci s Varšavskou operou. V režii Mariusze Trelińského i díky nastudování Valerije Gergijeva se strhujícím způsobem prolnula nadčasovost tématu „uzamčených komnat“ lidského nitra s Bartókovou sugestivní hudbou.

Evropská konkurence a Opera Platform
Třebaže se o přenosy z evropských operních divadel pokusilo u nás několik kin, po několika sezónách toto své snažení vzdaly. MET je převálcovala spíše svým profesionálním marketingem než úrovní inscenací, která je plně srovnatelná, ba v mnoha aspektech zajímavější. V tuto chvíli přenosy z francouzských operních divadel a festivalů zařadil do své nabídky alespoň Francouzský kulturní institut.

Náhražkou mohou být záznamy inscenací, které na portál Opera Platform vkládají evropská operní divadla sdružená v rámci Opera Europa. Tato organizace, která sdružuje profesionální operní divadla a festivaly (má na 160 členů, z ČR divadla v Praze, Brně, Ostravě a Plzni) k pořádání seminářů, konferencí a velmi užitečné databázi operních představení Opera Base od loňského května přidala portál Opera Platform, na kterém každý měsíc přibyde záznam operní inscenace některého z patnácti divadel, které se zatím do tohoto projektu zapojily. V tuto chvíli je zde ke shlédnutí Moniuszkův Strašný dvůr z Varšavské národní opery, Pucciniho Giovanni Schicchi z Lyonu nebo Verdiho Aida z Turína. Pro ty, kteří se chystají na brněnskou premiéru Adèsovy provokativní opery Powder Her Face o skandálním životě Margaret Campbell, může být zajímavé srovnání s bruselským nastudováním. Norská opera má na tomto portálu dvě notoricky známé opery – Pucciniho Bohému a Mozartovu Kouzelnou flétnu, ovšem v netradičních nastudováních.

Kouzelné flétny – pohádková z MET...
V případě Kouzelné flétny se tak nabízí srovnání inscenace, kterou před deseti lety zahájila své přenosy MET a jejíž záznam jsme mohli vidět u nás jako výroční bonus nedávno před Vánocemi, a norské adaptace.

V době, kdy se opery uvádějí v originálních libretech, se obě se hrály v překladech a úpravách – v MET do angličtiny, v Oslo do norštiny. Ani jedna nešla cestou historicky poučené interpretace, ani jedna nehloubala nad zednářskými záhadami. Obě akcentovaly formu singspielu jako zábavy, která má zaujmout a pokud možno i rozesmát současného diváka.

Kouzelná flétna. Metropolitní opera

V MET režisérka Julie Taymor pojala Kouzelnou flétnu jako výpravnou pohádku o strastiplné cestě unylého prince za svou vyvolenou za pomoci moudře otcovského Sarastra, takže hlavní postavou je spíše rošťácký uličník Papageno, to vše v pestrých kostýmech se spoustou loutek.

...kosmická z Osla
Norské nastudování jde ve své úpravě mnohem dál. Podle režiséra Alexandera Mørk-Eidema, který je známý svými volnými adaptacemi klasických děl, je singspiel Kouzelná flétna vlastně první světový muzikál. A je třeba ho inscenovat tak, aby duch Mozarta a Schikanedera, hravost a humor byly zachovány – ovšem přenesené do dnešní doby – či spíše „transportované“ do jakési vzdálené galaxie. Během předehry Tamino ve skafandru letí v kosmické raketě vesmírem a napaden drakem havaruje na neznámé planetě obydlené deformovanými slizkými pestrobarevnými příšerkami. Vše, co následuje, vychází z (poněkud pošetilé) představy režiséra, že milovníci opery souběžně „sjíždějí“ i Hvězdné války a podobné filmy. Protože to není zrovna můj obor, mohu jen odhadovat, že úvodní titulky snad odkazují na XXI. epizodu Star Wars?, jakž takž chápu, že Papageno je chlupáč z Planety opic, Papagena je cosi jako vousatá zpěvačka Conchita Wurst, nebo že Géniové připomínají Spielbergovo ET – znalec filmů a milovník Hvězdných válek určitě dohledá a užije si souvislosti lépe než já.

Kouzelná flétna. Norská národní opera, Oslo.

Kouzelná flétna. Norská národní opera, Oslo.

Na té záhadné planetě ale nakonec Tamino nenajde nic jiného než obyčejnou manželskou rozepři. Režisér Mørk-Eidem pojal Kouzelnou flétnu jako „případ z vesmírné manželské poradny“, kdy rodiče, Královna noci a Sarastro, který je zde za čínského mandarína se třemi oky, mají ve „střídavé péči“ svou dceru Paminu. Sarastro ale Paminu matce nevrátil a ukryl v podzemí, kde se však proti jeho konceptu odloučení mužů od žen, který sám Sarastro vlastně porušuje, začíná zvedat odpor. Tři dámy předají Taminovi Paminin portrét v podobě hologramu, kouzelná flétna, kterou Tamino nosí „po samurajsku“ v pouzdře na zádech, připomíná neonový meč, ze kterého létají jískry. Prostořeký Papageno je vybavený hned několika ječivými klaksony, místo zvonkohry dostane dvě rumba koule a má ukrutnou chuť na pizzu, Sarastro a Královna noci jezdí na segwaji apod. „Manželský terapeut“ Mørk-Eidem rozhodl, že konec bude „happy“ – Královna noci a Sarastro manželskou krizi zdárně překonají a obě pohlaví se k sobě navrátí – to vše s podkresem Mozartovy hudby doplněné „vesmírnými zvuky“, již zmíněnými klaksony a rumba koulemi pro kabaretní výstupy s Monostatem.

Podstatné je, že Norská opera pod vedením dirigenta Thomase Søndergårda prokázala, že po hudební stránce dokáže bez výpomocí na velmi slušné hudební úrovni ve svém novém luxusním svatostánku nabízet kvalitní operu – a navíc ji zdarma poskytnout na internet. Výkon Henninga von Schulmana s temným „severským“ basem v roli Sarastra by jistě obstál i v MET a sopranistka Eir Inderhaug dokázala zazpívat druhou árii Královny noci „Der Hölle Rache kocht in meinem Herzen“ zavěšená pro létání nad jevištěm.

V tomto srovnání s MET Kouzelná flétna Norské opery, přes poněkud bláznivou režijní koncepci, docela obstála – přitom se obešla bez „hvězdných“ hostů a vystačila si s vlastním týmem.