Může se to tak přinejmenším zdát člověku, který v exotické zemi divoké přírody, gejzírů a věčného ledu nikdy nebyl, jen slyšel pár tamních hudebníků, viděl několik dokumentárních filmů a přečetl tu a tam knihu nějakého islandského autora. A má tím pádem jakous takous (ale možná úplně zkreslenou) představu, jak by mohl „znít Island“.
Ta zvláštní dvojjedinost horkých jezírek a okolního mrazu, ta jako by byla zhmotněním zvuku nového alba Björk. Anebo přesněji: Utopia by možná byla skvělým soundtrackem ke koupání v těchto termálních pramenech.
Kdo hledá, najde
Není to patrně náhoda, že album na autora těchto řádků působí tímto způsobem. Podle svého vyjádření Björk totiž melodie svých čtrnácti nových písniček (skutečně čtrnácti, a to žádných krátkých popěvků, celé album má přes sedmdesát minut, a je tak nejdelší v celé zpěvaččině kariéře) vymýšlela při procházkách divokou islandskou přírodou.
  |
O tom, zda v nějakém prameni při té příležitosti také smočila palec, mediální zprávy nehovoří. Zato barvitě popisují, jak po nalezení základního konceptu alba, k němuž opět přizvala venezuelského producenta, říkajícího si Arca, oslovila dvanáctičlenný soubor islandských flétnistek jako svůj hlavní aranžérský nástroj.
Jeho schopnost dosáhnout velkého množství zvukových barev dokonce ve finále omezila původně zamýšlený důraz na elektronicky vzniklé zvuky. Ty pochopitelně na Utopii nechybějí, znějí hlavně v těch polohách, jichž není možné jinou, tedy tradiční cestou dosáhnout. Ale rozhodně nedominují, jsou postaveny na roveň dalším živým nástrojům, tedy harfě a violoncellu.
Björk (z koncertu v roce 2017)
Flétny – jejich dvanáctičlenný soubor rozhodně není něco obvyklého a lidské ucho tomuto souzvuku není přivyklé – znějí skutečně velmi zajímavě a členitě. Dá se s nimi, jako třeba v písni Paradisa, dosáhnout polohy téměř varhanní. Což má samozřejmě svoji logiku (“píšťaly jako píšťaly“), ale rozhodně tento nápad, byť jistě spíše formální, album pomáhá zařadit k hledačským. A v tomto případě naštěstí i nacházejícím.
A ještě dva podstatné nástroje je potřeba zmínit. Jednak samply ptačího zpěvu, které z větší části pocházejí ze skutečného Björkčina terénního sběru nahrávek a které spíše podvědomě (protože se to s jejich množstvím rozhodně nepřehání) posluchači dodávají pocit jisté vyrovnanosti.
A za druhé ticho. Hudebníky často podceňovaný zvuk-nezvuk. Se kterým ale Björk umí pracovat výborně. A nebojí se dokonce ani skladbu, v jejíž střední části hraje tento „instrument“ dost zásadní úlohu, The Gate, pasovat do pozice prvního singlu celého alba.
Ráj?
Byla řeč o vyrovnanosti. Ta by měla být, přes dramatičnost ve zpěvaččině hlase (ta je ovšem součástí jejího uměleckého Já a nic se na tom jistě už nikdy nezmění, není také proč), pro album Utopia klíčová. Zatímco předchozí Vulnicura (2015) byla bezvýchodně rozervaným dílem, reagujícím na rozchod Björk s jejím přítelem, a – jejími vlastními slovy – bylo vyjádřením pekla, Utopia by prý měla být popsáním ráje.
Ten ovšem rozhodně neznamená v případě této umělkyně nějaké rozjuchané popěvky, to už bylo naznačeno. Musí stačit, že se Björk k esenciální temnotě, příznačné pro některá její alba nebo písně, i starší než je Vulnicura, snaží většinou obracet zády.
Björk
Ne vždy se jí to daří, na to je osobností až příliš složitou, nedokáže za svými city a myšlenkami jen „zatáhnout roletu“. Takže jisté dozvuky nepřeslechneme. Kupříkladu ve skladbě Sue Me, navazující na předchozí tematiku na podkladu enervujícího technologického zvukového prostředí plného splašených zlámaných beatů.
Na minulé album navazuje tématem ztráty i Losss, skladba hudebně ovšem rozepjatá až skoro barokně, ve které flétnové poryvy a harfové přiznávky dynamizují elektronické rytmické smyčky.
A do pomyslného Björkčina ráje rozhodně nezve ani nejdelší, bezmála desetiminutová a obsahově osobní a sebezpytná Body Memory, i hudebně jakási esence alba Utopia, kde jsou dovedně a velmi dynamicky poskládány všechny složky včetně šedesátihlavého vokálního sboru.
Utopia rozhodně není jednoduché poslouchání a najít na ní to, co autorka proklamuje, totiž vyjádření znovunalezené lásky, o níž ovšem hovoří – spíš než v běžném citovém – ve spirituálním smyslu, není žádný med. Vstoupit do jejího světa je hodně těžké a paradoxně oproti tomu, co bylo řečeno, to lze spíš rozumem než citem.
