Konstatujeme-li, že Keb’ Mo’ je sedmdesátník, možná to leckoho překvapí. Ne že by šlo o zvlášť vysoký věk, ale přece jen – nejenže hudebníkův zjev působí mnohem mladistvěji, ale také délka jeho kariéry sedmi křížkům zdánlivě neodpovídá. Nesmíme však zapomenout, že jeho de facto první album, pojmenované pouze jeho přídomkem Keb’ Mo’, vyšlo v roce 1994, tedy v hudebníkových třiačtyřiceti letech. Předtím se věnoval zčásti muzikantské, zčásti herecké kariéře, ale do obecného povědomí se nedostal.
Kořeny v Deltě
To se ale změnilo díky debutu, který získal nejprestižnější bluesovou cenu W. C. Handy Award (dnes pojmenovanou Blues Music Award; od té doby jeho pomyslnou poličku zdobí dalších třináct těchto certifikátů v různých kategoriích). Následující deska Just Like You už dosáhla dokonce na první z jeho doposud pěti Grammy mezi nejlepšími alby moderního blues za rok 1996.
Což je poněkud paradox, neboť základní inspirací nahrávacích začátků Keb’ Mo’ bylo klasické meziválečné Delta blues a jeho hlavním vzorem, přiznávaným i řadou coververzí, největší (a také nejtajemnější) exponent tohoto stylu Robert Johnson. Keb’ Mo’ byl dokonce společně s Coreym Harrisem, Alvinem Youngblood Hartem nebo Guyem Davisem spoluiniciátorem boomu návratu k původnímu akustickému bluesovému zvuku, který byl jednou z vůdčích linií bluesového vývoje v 90. letech.
Tato inspirace ale samozřejmě nemohla být nevyčerpatelná, a tak Keb’ Mo’ svoji tvorbu stále rozšiřoval. Svůj styl elektrifikoval, obohacoval jej o vlivy folku, rocku, soulu, okrajově i jazzu. Vždy ale v jeho tvorbě vřel pod povrchem onen původní bluesový grunt.
Světlo na konci tunelu
Ten si uchovává i nové album Good To Be, přestože je jako celek bez uzardění můžeme řadit k „tradičnímu popu“ v americkém slova smyslu, tedy v patřičně nazvané kategorii Grammy, v níž zpravidla vyhrávají „běženci“ z jiných žánrů – rocku, jazzu či country – se svými mnohdy vedlejšími projekty.
Tradiční pop Keb’ Mo’ vychází z kořenů, je to vlastně typická americana, k níž bývá protagonista řazen na svých posledních albech nejčastěji, zároveň je ale hodně naleštěná. Což není ve většině případů na závadu, nemá smysl, aby si tento hudební intelektuál hrál na česače bavlny se špínou za nehty.
Ona tradice je obsažena nejen ve formách skladeb, které mají tu blízko k blues, tu soulu, tu k gospelu, ale také v instrumentacích. Když se třeba s – pravda – poněkud sladkými smyčci snoubí steelkytara, a dokonce kratičké elektrické kytarové sólo nejostřeji sledovaného mladého bluesmana současnosti Christonea Kingfishe Ingrama (Marvelous To Me).
Ostatně hvězdných jmen nastřádal na soupisku alba Keb’ Mo’ hodně, od basistů Marcuse Millera a Victora Wootena přes muzikálovou hvězdu Kristin Chenoweth nebo Grammy oceněný string band Old Crow Medicine Show až po hvězdného countrymana Vince Gilla, který část alba produkoval, a Toma Hambridge, dalšího více než etablovaného producenta, tentokrát v bluesovém žánru.
Keb’ Mo’ je jedním z umělců, kteří nežijí jen hudbou, je také známým filantropem a sociálním aktivistou. Ne ale se zdviženou pěstí, proti společenským nešvarům bojuje svými písněmi, penězi a popularitou, které mu přináší jeho hudba, a celkově pozitivním přístupem ke světu.
Také album Good To Be je po skoro všech stránkách optimistické, byť covidový komentář The Medicine Man nese temnější odstíny a jediná vyloženě politická píseň Louder s hymnickým refrénem je vlastně jakýmsi „varováním“ staré generaci, jež by měla uvolnit místo mladým (a jež by mohla vzniknout nyní stejně jako v době občanskoprávního hnutí v 60. letech). Obecně ale album hledá na současnosti spíše světlo na konci tunelu. I to je potřeba.
