Bob Dylan sám sobě pirátem, vybral alternativní historii let 1965-66

Dylan v té době natočil trojici alb, na nichž přešel most od folku k elektrickému rocku:Bringing It All Back Home, Highway 61 Revisited aBlonde on Blonde. A stíhal toho ještě víc: koncertoval sám is kapelou The Hawks, kterou tvořily osobnosti pozdější slavné skupiny The Band. S hity jako Like a Rolling Stone bodoval v hitparádách, na folkovém festivalu v Newportu způsobil pověstný skandál tím, že svou hudbu zapojil do elektřiny... A při tom si pořád upevňoval postavení básníka, který dokáže na populární scéně získat místo pro poezii, a publikum se nevzpouzí, naopak.

Výběr The Cutting Edge 1965–1966 je pečlivě vybranou a Dylanem autorizovanou alternativní historií tohoto blahého období. Je jen na posluchačích, jak hluboko se do něj budou chtít vnořit. Pro ty, kdo jsou studiem Dylana posedlí, je tu nejrozsáhlejší edice: čítá osmnáct cédéček a na nich úplně všechny nahrávky (vydané i dosud neznámé), které v archivech za toto období zbyly. V krabici (vydavatel ji činí atraktivnější tím, že jí vydal pět tisíc kusů a dotisk nebude) je navíc devět vinylových singlů a proužek filmových okýnek z Pennebakerova dylanovského dokumentu Don’t Look Back. Tahle verze je pro ty, kdo se chtějí vrátit v čase a detailně si projít tuhle Dylanovu éru – is tím, že si pořídí dvacet verzíLike a Rolling Stone.

Pro další posluchače, a bude jich většina, jsou tu úměrnější verze: šestidisková, dvoudisková a verze na třech vinylech. Nejde jen o jiné verze písní: hlavní efekt kolekce spočívá v tom, že Dylanovi vidíme do kuchyně, sledujeme, jak se jeho nápady tříbily a vyvíjely. „Píseň je jako sen – a vy se ho snažíte proměnit ve skutečnost,“ napsal Dylan v memoárových Kronikách. Už v době akustických songů na Bringing It All Back Home je Dylan při živém hraní proměňoval tak, že pro spoluhráče byla ta střemhlavá jízda napůl báječným dobrodružstvím, napůl noční můrou. „Hrát s ním je jako hrát s Charliem Parkerem!“ přirovnal ho jeden z koncertních doprovázečů k nevyzpytatelné legendě jazzového saxofonu.

Dylan skutečně zasnuboval „jednoduché“ blues a lidové písně s tím, co ho fascinovalo na předchozí generaci: beatnickém chrlení slov a jazzovém vyjádření poválečné urbánní energie. Zajímala ho metoda střihu v textech Williama Burroughse, vtahoval do hry cítění moderních básníků, třeba Baudelaira. Nezapomeňme, že tehdy ještě nebyl pop segregovaný na mainstream a alternativu: Dylan jako by naplno byl obojím.

Čas dobrých rozhodnutí

Alb u Highway 61 Revisited dominuje vynález rockového soundu: a je fascinující, že šest snímků, včetně legendárních Mr. Tambourine Man, It’sAlright, Ma (I’m Only Bleeding)aIt’s All Over Now, Baby Blue natočil Dylan ve studiu za jeden den. Dělal v té době velmi dobrá hudební rozhodnutí – nejspíš instinktivně. Prosadil třeba, aby ve studiu zůstal a na varhany hrál Al Kooper, i když se ukázalo, že není varhaník. Kooperův sound pak zůstal zásadní jak pro nejslavnější Like a Rolling Stone, tak pro následující desku Blonde on Blonde, která se točila už v Nashvillu. Amalgam newyorských kumpánů a countryrockových profíků zafungoval: na nové kompilaci je slyšet, jak Dylan muzikanty diriguje, na fleku rozhoduje, někdy nevrle mění názor, ale vždycky ví, co chce. Manažer ani nestíhá zaznamenávat, jak se zase změnil název písně... Jistě, to nejzralejší lze najít na třetím z alb, multižánrovém a hudebně nejpestřejším Blonde on Blonde: od dixielandově ironické Rainy Day Women #13&35 až po velkou apokalyptickou fantasmagorii Visions of Johanna.

Výběry, jako je The Cutting Edge, představují to lepší a poctivější patro dnešní retrománie a snahy vytřepat z archivů ještě něco obchodovatelného, dokud existuje nostalgie folkrockové generace. U Dylana je co nabídnout, odlišné verze mají hudební grunt a o něčem vypovídají.

U mnoha fanoušků docílí nová kolekce možná jen toho, že si z webu pustí znova Blonde on Blonde. Ale je docela možné, že i tak se jich ta hudba dotkne jinak, než když ji poslouchali před dvaceti či čtyřiceti lety. Dylan je tak evokativní: a snad zpívá opravdu o jitření našich představ, když v textu Talkin World War III Blues říká: „Pustím tě do svých snů, když ty mě pustíš do svých.“