LN Polský Sejm odhlasoval, že letošní rok bude vyhlášen Rokem Czeslawa Milosze. To je docela sympatická polská tradice, nedávno jste například slavili i Rok Chopina.
Doplnil bych, že nejen polský, ale i litevský Sejm. Ale nám, kteří se na přípravě Miloszova roku přímo podílíme, nejde ani tak o ten státní, oficiální rozměr oslav, jako spíš o to, aby se Miloszova tvorba stala ještě známější a dostala se pokud možno k co největšímu počtu čtenářů. Většinou je to tak, že každý autor i jeho dílo prochází jakýmsi posmrtným "očistcem", kdy se ukáže, zdali jeho tvorba opravdu za něco stojí, nebo ne. My jsme se rozhodli, že dlouho čekat nebudeme.
LN Patříte ke generaci polských intelektuálů, kteří se výrazně vymezovali vůči vládnoucímu režimu. Do jaké míry vás ovlivnilo dílo a myšlení Milosze, žijícího tehdy v americkém exilu?
Navzdory tomu, že se jednalo o autora po dlouhá léta v Polsku zapovězeného, tak naprosto zásadně. Dokonce ani v příručkách k dějinám polské literatury se jeho jméno nesmělo objevit. Moje generace žila v té době v izolaci, jiný svět než ten, který nás obklopoval, jsme vlastně ani neznali. A najednou se ukázalo, že za hranicemi Polska žije velký básník, který stále píše, navíc věci nesmírně hodnotné a pro nás, žijící za železnou oponou, i velice důležité. Mám na mysli především jeho knihu Zotročený duch, v níž geniálně popsal, proč v poválečných letech komunistická ideologie dokázala takové množství zdánlivě inteligentních lidí omámit a zmást.
LN V roce 1980 dostal Milosz Nobelovu cenu za literaturu. V Polsku ve stejném roce vznikla i Solidarita. To musela být zajímavá koincidence?
Ano - jedno s druhým se hezky propojilo. My jsme byli přesvědčeni, že teď už se konečně musí něco stát! Vždyť přece máme toho velkého básníka, jeho význam ocenil celý svět a nám v Polsku se podaří vybojovat svobodu! To ocenění tedy další běh událostí jenom urychlilo. Když pak v roce 1981 po mnoha letech Milosz přijel do Polska, všichni ho vítali jako hrdinu. Tudíž Milosz měl pro nás nesmírný symbolický i intelektuální význam. I proto, že psal ze své americké perspektivy, čímž nám otevíral úplně nové světy. Stejně tak dobře vnímal i náš polský provincionalismus, fakt, že hledíme na svět z trochu pokřivené perspektivy.
Grzegorz Gauden (*1953)
|
LN Jak vlastně reagovala oficiální propaganda v komunistickém Polsku, když Milosz dostal Nobelovu cenu?
Situace v Polsku byla v tu dobu dost jiná, už jsme tu měli Solidaritu. Ale oficiální propaganda si s ním stejně nevěděla rady. Dobře si vzpomínám, jak o tom informovali v televizních zprávách, kdy redaktor přečetl, že švédská Královská akademie udělila Nobelovu cenu za literaturu Czeslawu Miloszovi, exilovému básníkovi žijícímu ve Spojených státech, jehož verše vyšly v jakémsi sborníčku někdy na konci čtyřicátých let - a konec. To byla totální kompromitace! Krátce na to se ale věci daly do pohybu: byla to doba našeho velkého karnevalu, v televizi a rozhlase začali pracovat normální lidé, takže i v těch oficiálních médiích se pak ledacos objevilo.
LN Díky Miloszovým textům jste se mohli seznámit i s autory, kteří byli v té době v Polsku buď zcela tabu, nebo všelijak dezinterpretováni...
Mezi taková díla patří například jeho Básnický traktát, což byla vlastně taková důkladná debata o moderní polské poezii. Milosz byl především - ale to nejspíš jen opakujeme známá klišé - autor neobyčejně všestranný, který uměl psát o mnoha různých věcech. Navíc psal dobře, moudře a skutečně do hloubky. Do polské veřejné debaty přinesl něco, co u nás bylo živé ještě mezi dvěma světovými válkami. Totiž tradici nezávislého myšlení, typického pro část tehdejší polské inteligence, která se vymezovala vůči tehdy dost rozšířeným postojům části polské veřejnosti. Mám tu na mysli především národnědemokratický, fašizující proud, vyznačující se vypjatým nacionalismem, šovinismem a antisemitismem. A právě tento způsob myšlení o povaze moderní společnosti bez rasismu, antisemitismu, bez dominantního postavení katolické církve ve veřejném životě nabídl Milosz alternativu.
LN Náboženská témata byla ale v jeho tvorbě stále velice silně přítomná...
To ano. Milosz ve svém díle neustále vede rozhovor s Bohem. Nedávno jsem si znovu přečetl jeho básně, které psal v závěru svého života, a musím upřímně přiznat, že jsou to jedny z nejlepších metafyzických básní, jaké jsem kdy vůbec četl. Kolik je v nich otázek po smyslu bytí, smyslu života, kolik důvěrných rozhovorů s Bohem. I když se v nich často s Bohem i s církví sváří, nikdy se vlastně nezřekl své náboženské víry v takové té nejryzejší podobě - činit dobro a být dobrým člověkem. Překládal taky některé biblické knihy, například Knihu žalmů. K bibli se vracel celý život, pokládal ji za nesmírně důležitou součást naší západní kultury. Myslím, že ty jeho poslední básně by se měly číst v kostelích, protože jsou moudřejší než mnohá kázání kněží.
LN A jak je většinou polské veřejnosti přijímán dnes, po změně politického systému?
Jeho tvorba už logicky nemá tak výrazně politický apel. V osmdesátých letech se k němu samozřejmě hlásili i lidé, kteří ho dnes zavrhují. Tehdy byl nezávislý, stál v opozici proti tehdejšímu režimu, navíc to byl člověk odměněný Nobelovou cenou, který se ve své slavnostní řeči otevřeně zastal pobaltských národů. To bylo něco naprosto neslýchaného, aby někdo takhle veřejně upozorňoval na situaci národů Litvy, Lotyšska nebo Estonska. Ale pro mě nikdy nebyl autorem pouze politickým.
LN Částečně jste se toho dotkl: ne všemi Poláky je Milosz bezvýhradně přijímán. Trapné události se děly například kolem jeho pohřbu. Pro mnohé nebyl "pravdivým" Polákem, jiným zas vadila jeho údajná levicovost.
Nedávno jsem někde řekl: "Bohu budiž chvála, že dal Polsku Milosze." Samozřejmě že některými svými názory musel logicky nesmírně iritovat ty nacionalistické, krajně konzervativní kruhy, neboť přesně demaskoval mnohé naše komplexy a zlozvyky: domýšlivost, zabedněnost či pohrdání okolními národy. Milosz to prostě nesnášel, pranýřoval, kde se dalo, a proto ho mnozí obviňovali, že nemá Poláky rád. Ale šťastné národy, které mají mezi sebou takhle nemilosrdné mudrce.
