Bolí to jako blázen, ale baví mě to, říká akrobatka Pavla Fridrichová

Lidovky.cz: Bolí akrobacie?
Bolí jako blázen. A to cvičím jen na hrazdě a na šále, ne na závěsném kruhu, který je podle mě nejbolestivější. Tam člověk musí mít rozsahy, které já nemám, protože jsem od mala nic nedělala, takže teď ve dvaatřiceti se mi dělají hůř. Šála bolí o něco méně, ale zase na ní člověk potřebuje víc síly, protože se musí pořád držet, zatímco třeba na hrazdu se dá i sednout.

Lidovky.cz: Kdy jste se začala akrobacii věnovat? Jde vůbec začít později než v dětství?
Určitě jde, já jsem začala před pěti lety. Dostala jsem se k akrobacii vlastně náhodou, původně jsem dělala pohybové divadlo. S tím jsem pak skončila, ale nechtěla jsem skončit s pohybem. K akrobacii mě přivedla moje bývalá učitelka z divadla, členka akrobatického uskupení Décalages, které sem techniku zvanou šály vlastně přineslo a jeho členové vymysleli i terminologii – název „šály“ - z anglického „silks“. Décalages pořádali workshop, který mě bavil, i když jsem se po něm druhý den skoro nemohla pohnout. Tam jsem se potkala se Šárkou Maršíkovou, která vede Cirqueon, centrum pro nový cirkus a přihlásila se na jejich kurz. Původně jsem chtěla spíš na pozemní akrobacii, ale ta už byla obsazená, tak jsem zkusila hrazdu, a z ní pak přešla na šálu, protože na hrazdě mě to hodně bolelo. Teď obojí střídám, na hrazdě si člověk odpočine od šály a naopak.

Cirkus Fruktus: představení Air on the G String.

Lidovky.cz: Takže opravdu samá bolest? Co vás na tom nejvíc baví?
To je těžké. Když jsem poprvé spadla z hrazdy, potrhala jsem si vazy v krční páteři, takže jsem nosila krční límec a rok jsem nemohla pořádně otočit hlavou do stran. Ale říkala jsem si, musím vydržet, že přece nebudu začínat s něčím novým, když už jsem tomu věnovala dva roky. Baví mě, že je to fyzicky hodně náročné, člověk se u toho zpotí, narostou mu svaly, je to na těle rychle vidět. Z hrazdy jsem pak spadla ještě jednou, ale už se ty pády pomalu učím. Právě na Letní Letné budu vystupovat na hrazdě s naším duem Cirkus Fruktus, které tvořím já a můj partner Tomáš Pártl .

Lidovky.cz: Jak vzniklo vaše duo?
Tomáš je můj přítel a dělali jsem spolu už pohybové divadlo. Vystupování nás oba hrozně baví, máme rádi kontakt s lidmi. A mám ráda i celou tu komunitu kolem nového cirkusu, vzájemně se podporujeme, organizujeme akce. Občas se povede, že si zahrajeme v reklamě, což je zase na rozdíl od vystoupením dobře placené.

Lidovky.cz: V čem přesně spočívá akrobacie se šálami? Jak je to vysoko?
Minimum je pět metrů, lepší je víc. Výška je důležitá, protože člověk se na šálách různě zamotává a zase odmotává, přitom se spouští a padá, takže je potřeba mít rezervu. Stejně tak je to s nosností šály, respektive nosného bodu – organizátoři akcí se na mě kolikrát podívají a řeknou: vy máte čtyřicet kilo i s postelí, tohle vám bude stačit. Ale není to tak. Vážím sice padesát, ale šálu potřebuju mít s nosným bodem půl tuny. Je to dynamický pohyb, škube se s tím, mohlo by se to utrhnout... Šála je vlastně speciální dlouhá látka, která je nahoře na něco zavěšená a je rozdělená na dvě půlky.

Lidovky.cz: Jak často trénujete?
Dva až třikrát týdně, teď před vystoupením na Letní Letné určitě třikrát týdně. Fyzička se totiž strašně rychle ztrácí – odjedete na dovolenou, pár dní necvičíte a najednou neuděláte cvik, který před tím šel. Není dobré opouštět vybojovaná území.

Cirkus Fruktus: představení Reserve

Lidovky.cz: Co chystáte na Letní Letnou?
Bude to vystoupení několika českých souborů, které organizuje Cirkus Mlejn, několik krátkých čísel za sebou. Skoro všichni to jsou poloprofesinálové jako my. My budeme mít představení na hrazdě, jmenuje se Baletní koníček. Naše představení vymýšlíme vždy podle prostředí, kde budeme vystupovat, nebo podle diváků – hrajeme také pro děti. Většinou se snažíme, aby to splňovalo požadavky nového cirkusu, takže vždy je tam příběh. Není to jen slepá akrobacie typu „hezká holka se silným chlapem na hrazdě“. Naše příběhy většinou směřují do komické roviny. V Čechách má nový cirkus hodně divadelní podobu, asi i proto, že u nás není žádná cirkusová škola, lidi musejí jezdit do zahraničí. Moje učitelka Eliška Brtnická, která mě učí hrazdu, je taky divadelnice, vystudovala HAMU. Druhá učitelka, na šály, je Švýcarka Stéphanie N´Duhirahe, bývalá členka Cirque du Soleil, který je také hodně divadelní, ale zároveň i akrobaticky precizní. Ale naše představení bude určitě víc zábavné, než že by to byla technicky mistrovská akrobacie.

Lidovky.cz: Vy máte svoje civilní zaměstnání. Takže akrobacie je pro vás stále jen koníček?

Ze začátku, když se v Praze rozjely různé cirkusové projekty, kterých jsem se účastnila, jsme byli všichni nadšení a říkali si, že by bylo báječné se tím živit, ale v Čechách je to těžké. Jeden čas jsem se živila hraním divadla pro mateřské školy, takže jsem myslela, že by to šlo i s akrobacií, ale bylo by to náročné... Já jsem člověk, který potřebuje mít jistotu pravidelného měsíčního příjmu. Takže akrobacie určitě zůstane koníčkem. Svojí roli hraje i to, že jsem s cirkusem začala pozdě, takže se pořád učím, třeba teď chodím do Sokola a učím se stojku. Jsem smířená s tím, že profesionál ze mě nikdy nebude.

Lidovky.cz: Cože, vy jako akrobatka neumíte stojku?
No, tak tohle slyším pořád... Na šále to nepotřebuju a spousta věcí jde obejít jinak. Ale chtěla bych to umět, stejně jako třeba provaz.

Lidovky.cz: Jak vlastně vznikl název Cirkus Fruktus?
Fruktus byl náš pes, boxer. Jednou ho srazilo auto, ale i přesto se dožil jedenácti let a chodil s námi na tréninky.