O to větším překvapením bylo udělení Grand Prix drobnému scénickému tvaru s názvem Prosté věci mladé režisérky Anny Karasińské z Divadla S. Jaracza v Olštýně. Na jeho scénáři se podílely i dvě protagonistky představení, doyenka hereckého souboru a její podstatně mladší kolegyně. Nenuceně, uvolněně mluví na jevišti o sobě, o své práci, svém těle, snech, hereckých nadějích i zklamáních. Je to osobní, intimní, neokázalé – a přesto se dotýkající podstaty divadla.
Oproti záměrnému minimalismu Prostých věcí je inscenace Katarzyny Kalwatové (uznávané režisérky, vítězky jednoho z předchozích ročníků Božské komedie) projektem ambiciozním, na jehož premiéru ve Starém divadle v Krakově, uvedenou v rámci festivalu, se s napětím čekalo. Jeho předloha, román francouzského literárního experimentátora Georgese Perece Život návod k použití, zachycuje v mnoha výjevech, odehrávajících se během jediné hodiny, život obyvatel jednoho činžáku.
Aby se čtenář v simultánním dění orientoval, dostává s knihou i plánek domu. Hodil by se i divákovi – množství, byť kráceného, textu dusí dramatické momenty, kultivovaný herecký přednes bez výraznějších akcí mění čtyřhodinové představení v monotónní podívanou, z níž se vytratil smysl a ke konci i podstatná část publika.
Balet pláten
Další z avizovaných největších událostí festivalu byla koprodukční inscenace rižského Dailes Teatris a Divadla J. Kochanovského z Opole nazvaná Rohtko (režie Łukasz Twarkowski). Záměrně přehozené písmeno odlišuje název inscenace od jména malíře Rothka, jehož plátna se dnes prodávají za miliony dolarů.
Záměna odkazuje na hlavní téma inscenace – vztah mezi původním a odvozeným, originálem a falsem. Otázky typu ‚co určuje hodnotu umění‘, ‚může být dobré umění levné‘ nebo ‚co je to dobré umění‘ se řeší na velkolepé scéně, s množstvím projekčních pláten, dvěma točnami, zahlcující hudbou a efektním svícením.
O inscenaci se psalo jako o „baletu pláten“, a rozpohybovaných projekčních ploch je na scéně vskutku víc než dostatek. Co chybí, je přesvědčení o tom, že tvůrcům na hledaných odpovědích skutečně záleží a že celá tato skvostná podívaná se všemi prodejci i mecenáši umění, malíři i bohatými kupci (a také se spoustou čínských kuchařů, protože podstatná část děje se odehrává v módní čínské restauraci) není vlastně potvrzením představy o snobském, exkluzivním světě umění.
Co jsme podělali?
Oproti Rohtkovi působí nejnovější inscenace Krystiana Lupy Imagine jako autentická konfese životních pocitů jedné generace, jako drásavá disputace mezi ideály let šedesátých a hodnotovým chaosem dnešního světa. V první části se u umírajícího guru Antonina (zřejmě Artauda) scházejí jeho přátele, mj. Patti Smith, Janis Joplin a Susan Sontag.
Opakovaně v rozhovorech vracejí otázku „co jsme podělali“, že svět vypadá, jak vypadá, a my nevěříme, čemu jsme věřili. Jejich pochybnosti i vzývání dávných časů vedou v jedné z nejsugestivnějších scén inscenace ke zmrtvýchvstání Johna Lennona. Druhá část šestihodinové Lupovy morality je pokusem o pojmenování stavu současného světa, s odkazy na válku na Ukrajině, na východní totalitní režimy, s féerickými vizemi budoucnosti.
Dění na scéně se občas nepřehledně cyklí, silné scény (jako poslední koncert Beatles na střeše Apple Corps) střídají hluchá místa. Co ale i v druhé polovině trvá, je neobyčejně konzistentní souhra účinkujících (herci získali Cenu festivalu za kolektivní hereckou tvorbu) a neochvějné, niterné tázání po podstatě stavu tohoto světa.
Prolíná se v něm jazyk divadla, otázky umělecké, filozofické, i osobní charisma režiséra. Ten po celé představení z publika komunikuje s herci, jakýmsi zpola slyšitelným mrmláním a zaklínáním jim vydává pokyny, jako by tímto fascinujícím způsobem potvrzoval, že je jedním z posledních opravdových mágů současného divadla.
