Neustále jste tázán, proč jste se po sametové revoluci nevrátil do vlasti. Z jakého důvodu vám lidé pokládají stále tuto otázku? Myslíte, že považují váš návrat domů za jakousi morální povinnost?
Vím, že mi to někteří lidé vyčítají, ale to víte. My jsme v Kanadě strávili... teď už je to třicet let. Když tady padl komunismus, byli jsme v Kanadě už jedenadvacet let. Když jste někde takhle dlouho, daří se vám dobře, lidi jsou tam na vás hodní, tak se tam začnete cítit jako doma. My Českou republiku samozřejmě máme rádi a ty lidi tady taky, ale oni pro žili jinej život, než my v Kanadě. Svoji roli hrají i ty praktické věci. Kde tady bydlet a podobně. Prostě - my Kanadu milujem. Je to země, která nám dala svobodu, která nám umožnila docela slušnou existenci, mohli jsme se tam věnovat české literatuře... A navíc - Kanada není země, kde by po vás chtěli, abyste zapřela svoji národnost. Chtějí jen to, abyste přijala jejich občanství, když tam chcete žít. Abyste byla ke Kanadě loajální. Rozhodně nemusíte předstírat, že jste Američani. To ani nejde, protože by vás stejně každej odhalil. Je to ideální země pro život v moderním světě. Já jsem ale samozřejmě českej spisovatel, který svoje knihy píše česky. A jinej nikdy nebudu. Takže je úplně jedno, jestli bydlím v Praze, nebo v Kanadě. To je opravdu vedlejší.
Možná byste ale v Kanadě skončil i v případě, že byste se cítil v této republice svobodně - už jako dítě jste přece toužil žít v Severní Americe.
Ano, máte pravdu. Já jsem po Americe toužil odjakživa. Jako kluk jsem nejdřív začal chodit na americký filmy, zamiloval jsem se do Judy Garlandový, pak jsem začal číst americkou literaturu. Doufal jsem, že po válce bude možný odjet do Ameriky. To možný nebylo a mně se můj sen splnil až díky panu Brežněvovi.
Josef Škvorecký (+87 let)Spisovatel, publicista, překladatel a scenárista |
Takže říkáte: Díky, pane Brežněve? Tady jste se jako doma necítil?
No... (dlouhé váhání) cítil. To je ale přece známá věc, že existují lidé, kteří touží žít v nějaké vysněné zemi. Nejsem jedinej, kdo to tak chtěl. Mladí lidé obvykle chtějí poznat svět. A u mě to bylo velice silné. Především přes literaturu, film...
Odmítáte, když se o vás mluví jako o umělci. Co je na tom slovu tak pejorativního?
Na tom je pejorativní komunismus. Ten furt mluvil o velkém socialistickém umění. Pokud se spisovatelé dobře chovali, dával jim různá privilegia. Tím pádem je pro mě pocit dělat umělce dost divný. Já jsem spisovatel a vyprávím příběhy. A věnuju se tomu jako řemeslu. Když se to dělá dobře, má to řemeslo i nějakou hodnotu navíc. Ale já v žádném případě vědomě nevytvářím umění.
Jak vznikla jedna z hlavních postav vašich příběhů - Danny Smiřický?
Tak oni jsou Zbabělci silně autobiografický román. Rod Škvoreckých byl nějak spřízněný s rodem Smiřických. Nějakej Čeněk Škvorecký ze Škvorce si vzal nějakou Smiřickou. Nevím, jestli to byla dcera, sestra, nebo sestřenice toho posledního Smiřického, co se měl stát českým králem. Pak umřel, takže se jím nestal. To je pravda, uvádí se to v nejrůznějších slovnících. No a já, když jsem chtěl najít jméno pro svého hrdinu, kterého jsem vyprávěl v první osobě, napadl mě prostě Smiřický.
Kolik je v postavě Dannyho obsaženo vašich snů a kolik vás samého?
Podívejte, to nemůžu posoudit já. Samozřejmě, Danny je - stejně jako většina literárních postav - směs skutečnosti a fantazie. Vždycky používám Goethova výroku - Dichtung und Wahrheit. Básnění a skutečnost. Ale u mě je to tak, že většina postav mých knih je založena na skutečných lidech. To ale ještě neznamená, že jsou to jejich skutečné portréty. Jen byli mým inspirativním vzorem. V tom nejsem žádná výjimka. Takhle to dělají skoro všichni dobří spisovatelé. V Anglii a Americe je dnes dokonce úplný sport odkrývat, kdo koho a jak výrazně inspiroval. Ono se totiž nedá vařit z vody.
Prý jste Smiřického vytvořil hlavně takového, jaký jste sám chtěl být...
No jistě. Chtěl jsem hrát krásně na saxofon, což jsem neuměl. Sice jsem hrál, ale nikoli krásně. Chtěl jsem samozřejmě dobývat ženská srdce, což se mně taky nedařilo. Tedy nedařilo se mi to v takové míře, jak jsem si sám představo val.
Danny ve vašich románech stárne. Nechystáte se napsat román o důchodci Smiřickém?
No... to zatím ne. Protože Danny sice stárne, ale je vlastně spisovatel. A spisovatelé nikdy neodcházejí do důchodu. Nikdy. Ti píšou, dokud neumřou.
Dobře, zapomeňte na důchodce. Tak román o starém Dannym?
Jenže já se pořád necejtím jako starej člověk. Víte, já vím, že jsem starej. Umím počítat. Ale nemám pocit nějakého starce, kterej jenom vzpomíná.
Pro Dannyho Smiřického je typická jeho slabost pro mladé dívky. Jak by se na ně díval třeba v sedmdesáti osmdesáti letech?
Díval by se na ně pořád stejně. Mužům se líbí mladé holky pořád. Ať je jim patnáct, padesát nebo osmdesát. Alespoň některým. Třeba mně (s rozpačitým úsměvem).
Řekl jste, že dobrý román o sametové revoluci by mohl být napsán až s odstupem let, nejlépe kolem roku 2000. Neuvažujete o tom, že byste ho napsal vy sám?
Ne. Já jsem to tady neprožil. Proto o tom nemůžu ani psát. Všechny věci jsem vždycky psal na základě svých prožitků. Zažil jsem konec války, zažil jsem období po invazi. Byl jsem na vojně a napsal Tankový prapor. O listopadové revoluci bych si musel příliš vymýšlet.
Josef Škvorecký a Zdena Salivarová
V poslední době ale jezdíte do Česka často, a jste tedy událostem o něco blíž. Neinspiruje vás současná situace ke psaní? Váš Danny by třeba mohl mít blízko k signatářům výzvy Děkujeme, odejděte...
To určitě ne. Já pochopitelně píšu o současnosti. Takový je třeba román Dvě vraždy v mém dvojím životě. Necítím ale potřebu používat figuru Dannyho k nějakému politickému komentáři.
Jak se ostatně díváte na tuto výzvu?
Je to taková naivnost.
Možná, ale je například reakcí na stoupající preference komunistů. Překvapil vás tento zvrat v myšlení lidí?
Samozřejmě se mi to nelíbí. Je to holt... no... co si o tom asi tak můžu myslet... Je strašný, že lidi tak brzy zapomněli. Jenže komunisti mají tu výhodu, že nejvíce hrůzy udělali v padesátých letech. To opravdu byly popravy, koncentráky, mučení, strašná zvěrstva. Pak už se to nedělalo tak moc. Ten teror po invazi... lidi už potom měli takovej strach, že komunisti nemuseli k těm nejkrutějším metodám ani sahat. Lidi na tohle všechno zapomněli. Dneska každej jezdí na Kanáry, do Turecka a nevím, kam všude. Jenže už si nikdo nevzpomene, že před deseti lety se smělo nanejvýš do Bulharska. A to už vůbec nemluvím o svobodě. Ale upřímně řečeno, já doufám, že volání po komunistech se týká hlavně nepříliš inteligentních lidí.
Podle současných volebních preferencí je tu v tom případě poměrně dost lidí s nízkou inteligencí.
Tak je to v každém národě. To je Gaussova křivka. Na jednom konci jsou úplný idioti, pak inteligence pomalu stoupá, vprostřed jsou normální lidi a spěje to až ke genialitě.
Domníváte se, že "zapomínání" je rysem české národní povahy?
Ne. Já nevěřím na národní povahy. Jednou jsem v roce 1939, tedy už po okupaci, napsal článek o tom, že na národní povahu nevěřím. Že různé režimy dávají různé možnosti různým lidem. Na příklad jsou režimy, které dávají ohromnou šanci zločincům. Třeba nacismus. Stačilo, abyste vstoupila do SA, a mohla jste si dělat, co jste chtěla. A ještě vás za to odměnili. Nebo v komunismu. Tam stačilo dělat nějakýho bachaře. A jsou režimy, které zločincům nepřejou. Tam ti zločinci sice taky existujou, ale jsou pokládáni za zločince, a nikoli za zasloužilé pracovníky. Takovými zasloužilými pracovníky byli u nás za komunismu estébáci. A národní povaha? Češi, ten náš národ, pro žil půl století pod diktaturama. Nacisti, stalinisti, pak se to začalo mírnit a přišla invaze. A nastoupili úplní blbci. Totalitní blbci. To lidi poznamená. Ani o tom nechci mluvit. I v Kanadě občas vidím určité lidské typy, o kterých si říkám: "Kdyby tenhle člověk žil v totalitě, tak to bude ukázkovej soudruh."
Jací jsou podle vás Češi? Ve své knize Trip do Česka o nich píšete dost sarkasticky.
No jo... tak to jsem psal o Husákově době. Psal jsem to podle toho, co se mi podařilo zjistit. Vždyť jsem u toho nebyl. Myslím, že Češi jsou úplně normální národ jako každej jinej. Jen jsou poznamenaní něčím, čím nejsou poznamenaní Američani. Ti měli kliku, že v žádným státním systému nežili. Na druhou stranu zase museli válčit. To Češi ne. A taková válka člověka taky poznamená. Podívejte - Američani, mladí, devatenáctiletí kluci, přišli z druhé světové války a za čtyři roky museli jít válčit do Koreje. A za dalších deset let, když jim bylo pětatřicet, zase šli do nějaké války. Kdežto Čechům se podařilo před válkami uniknout. Až na malé počty těch, kteří utekli a bojovali za svobodu své země někde jinde. A to je to, co lidi poznamenává. Nerad bych použil toho výrazu národní povaha. Chování lidí formují takovéto historické procesy, které se těžko dají nějak ovlivnit.
Dokázal byste pojmenovat základní rozdíl mezi typickým Čechem a Američanem?
Víte, já nerad generalizuju. Jsem spisovatel. A tohle by byla opravdu velká generalizace. Řeknu vám jen to, že Američani jsou strašně přátelští. Samozřejmě jsou tam i snobové, ale těch už je naštěstí děsně málo. Američani jsou hro zně otevření. Nikdy nezažili politicky nic špatnýho, takže jsou samozřejmě svým způsobem taky naivní. Díky těm válkám, ve kterých bojovali, zase ale vědí něco, o čem my nemáme tušení. Ale jak říkám, nechci generalizovat. Po znal jsem výborný Američany a taky jsem poznal pěkný hajzly. Prostě, já věřím v individualismus. A to nemyslím jako nějakou politickou frázi. Různé systémy dávají různé možnosti. V totalitních režimech stačilo vstoupit do příslušné strany a hned jste měla výhody.
Vy jako spisovatel jste tedy musel volit. Buď...
Ano. Státi se spisovatelem znamenalo také poslouchat. To jednou napsal Graham Green v jedné eseji - komunistické státy dávají spisovatelům mnohem víc než kapitalistické státy. Nejrůznější oddechové Dobříše a tak dále. Ale to všechno jedině pod jednou podmínkou. Pod takovou malou podmínkou. Že přestanou být spisovateli.
A protože jste vy osobně nepřestal být spisovatelem, neviděl jste jiné cesty než odjet?
Ano. Přesně tak. Odjel jsem. Musel jsem odjet.
Rozhovor vyšel v magazínu Pátek Lidových novin 21. 4. 2000
