Lionel Richie (57) byl více než deset let saxofonistou a zpěvákem skupiny Commodores, založené v roce 1968. Kapela patřila v 70. letech k nejúspěšnějším interpretům u detroitského vydavatelství Motown, které se specializovalo na elegantní černošský pop. Postupem času se díky pohledné tváři a příjemnému hlasu v baladických skladbách Sail On nebo Three Times a Lady stal nejvýraznější tváří kapely a v roce 1982 se vydal na sólovou dráhu. V 80. letech slavil obrovský úspěch s písněmi Say You, Say Me, Hello nebo All Night Long, společně s Michaelem Jacksonem napsal pro hladovějící Afričany skladbu We Are The World.
S první manželkou Brendou Richie adoptovali v roce 1984 tříletou dceru Nicolu Richie, po šestnácti letech manželství se pak roku 1991 rozvedli. Dnes pětadvacetiletou Nicolu často propírá bulvár kvůli přátelství s Paris Hilton či drogovým i alkoholovým eskapádám a poruchám příjmu potravy. Podruhé se Lionel Richie oženil roku 1996 s Diane Alexanderovou, rozvedli se po sedmi letech.
Richieho písničky jsou nesmírně populární v blízkovýchodních zemích jako je Irák, Írán či Saúdská Arábie. Do česka přijíždí 9. března s albem Coming Home vydaným na značce, kterou založili Russell Simmons s Rickem Rubinem a proslavily ji nahrávky skupin Beastie Boys nebo Public Enemy. Na nové desce přizval Lionel Richie ke spolupráci mladé tvůrce hip hopu a r&b.
LN Z vaší nové desky zní hiphopové rytmy - nemáte krizi identity?
Strávil jsem třicet let tím, že jsem byl Lionelem Richiem, to mi jde snadno. Vím, jak pro sebe psát písničky ve stylu Lionela Richieho. Ale tentokrát jsem se rozhodl jít nazpátek a zjistit, kde je další generace skvělých skladatelů a producentů. Namísto toho, abych natočil jen další desku Lionela Richieho, chtěl jsem zjistit, jak zachází s muzikou chlapíci, co produkují nahrávky Justina Timberlakea nebo Nea. Řekl jsem si, že vyzkouším, co s muzikou udělají lidi jako Jermaine Dupri, Dalas Austin, Chuckii Booker anebo Sean Garrett. Ať je to zábava! Pak už jen bylo třeba vnést do výsledku Lionela Richieho. Sebe znám dobře, oni zas ten moderní, hybridní zvuk. A věřte mi, klaplo to skvěle.
Vydáváte na stejné značce jako hiphopeři Jay-Z, Kanye West nebo kapela Roots. Necítíte se mezi nimi jako zasloužilý umělec?
Věřte nebo ne, ale cítím se mezi nimi jako doma. Když jsem smlouvu podepsal, všichni se mě ptali stejně jako vy: proboha, co budeš dělat mezi lidmi, kteří dělají úplně jinou muziku než ty? A víte, že se mi v takové společnosti líbí? Protože všichni ti, které jste jmenoval, mají k mojí muzice respekt. A každého z nich zajímá jediné - jak se třicet let udržet nahoře? To je všechno, co by rádi věděli.
Podle titulní písničky Coming Home ale není jisté, jestli je vůbec o co stát. Zpíváte o věcech, které jste „měl udělat, ale neudělal“...
Ohlédnout se za vlastní kariérou je vždycky zajímavé. Potkal jsem spoustu lidí, kteří se pokoušeli prorazit, ale nepovedlo se jim to. S úspěchem je ale taky spojené obrovské množství obětí. Téhle části lituju nejvíc. Jinými slovy, nebýval jsem doma, když mě děti potřebovaly, když se mi rozpadalo manželství, když se pořádaly rodinné sešlosti... Na druhé straně se mi povedlo, oč jsem viděl tolik lidí usilovat. V tu chvíli byste ale potřeboval být na dvou místech najednou. Být Lionel Richie mě strašně baví, ale vlastně bych měl neustále děkovat lidem okolo za to, že mi to dovolí.
Proslavily vás hlavně milostné balady. Jak ale napsat další, aby se člověk neopakoval?
To víte, že kdybych na to měl nějaký recept, tak bych se s nimi tolik nepáral. Naštěstí to, čemu říkáme láska, má v sobě strašně moc zákrut a zádrhelů. Stačí se dívat kolem sebe. Takže v písničce I Call It Love říkám něco jiného než ve Stack On You a ta zas mluví o jiné věci, než popisuju v Sail On, což je zase jiná věc než In This Love... Každá z milostných balad v sobě má jinou zápletku a má práce je zároveň pokaždé přijít s něčím novým. Navíc chlápek, co napsal Sail On ještě v době kapely Commodores, je o třicet let později někým jiným. V mém dnešním psaní bude víc rozumu než tehdejší naivity. Někdy sám sebe překvapuju - říkám si stejně jako vy, že další písničku o lásce nejde složit. Poslouchejte -potřebujeme, aby nám někdo neustále připomínal, co našemu životu chybí a co neustále hledáme. Klíčové slovo je láska. Ten pocit, když pokojem projdou vaše děti nebo vaši rodiče. Takový pocit hledají každodenně lidi na celém světě.
Často se zmiňuje vaše obrovská popularita v Iráku. Pátral jste po tom, kde se bere?
Na to se mě ptá hodně lidí. Není to směšné myslet si, že v Iráku nejsou žádné manželské páry, večírky, děti...? Je zajímavé, že když přijedu do Íránu, Iráku, Saúdské Arábie, všichni říkají jednu věc - při vaší písničce jsem se ženil, bavil se na večírku, miloval a vychovával děti. A v tu chvíli vám dojde, že jsou úplně stejní jako my. Po celém světě jde o tu podivnou věc zvanou l-á-s-k-a. Když se zeptám, odkud ty písničky znají, řeknou mi, že je do Iráku nemuseli pašovat na deskách, protože je často hrají v rádiu.
Léta jste vydával u společnosti Motown. Čím to kdysi slavné vydavatelství černé hudby stojí dodnes za zapamatování?
Řeknu vám, co mi na Motownu přišlo nejzajímavější. Zaprvé, být u nich znamenalo, že jste musel mít ten neúžasnější talent. Neuzavírali smlouvy s pětadvaceti pětatřiceti umělci, ale tak s jedním dvěma za určitou dobu. A řeknu vám, s kým jste se u takové firmy museli poměřovat - byl tam Marvin Gaye, Smokey Robinson, Stevie Wonder, Temtations, Supremes, chápete? Neřekli vám, že jste prima kapela, a tak se uvidí, jestli budete mít úspěch. Nic takového.
Co vám tedy řekli?
Jestliže s vámi podepsali kontrakt, tak jste prostě uspět musel, protože to nejtěžší vůbec bylo se k Motownu dostat. Jakmile se to povedlo, byl úspěch za rohem. V těch dobách neplýtvali časem ani penězi. Dneska utratí miliony dolarů jen za to, aby s kapelou uzavřeli smlouvu. Už při podpisu smlouvy dají těm muzikantům pět šest milionů dolarů a já se ptám, jak si mohou být jistí, že budou mít úspěch. Samozřejmě si jistí nejsou, ale tehdy věděli od chvíle, kdy jste s nimi uzavřeli smlouvu, jak s vámi budou pracovat. Protože existovalo cosi jako umělecký vývoj.
Ten dnes chybí?
No samozřejmě. Máte umělce, kteří jsou originální, ale nenechají se vést. Nikdo z nich nevypěstuje skvělou kapelu. Zazpívají tři písničky v soutěži American Idol a postavíme je na pódium v Madison Square Garden. Ale oni nevědí, jak takový prostor utáhnout, protože nemají žádnou praxi v živém vystupování. Tím umělce zabijete ještě dřív, než začal.
S Commodors jste už na počátku vystupovali společně se sourozeneckou kapelou Jackson 5, s Michaelem Jacksonem jste v 80. letech napsali písničku We Are The World. Jste pořád přátelé?
No jasně, naposledy jsme spolu mluvili tak před dvěma týdny. Je v Las Vegas, podle mě tam teď zkoumá, jaké kořeny v Las Vegas má. Řekl bych, že se mu vede dobře, vypadá zdravěji. Nejlepší by asi bylo dostat ho do studia, aby nahrál další desku, ale rád cestuje a má s sebou své dvě děti, takže je z něj teď „tatík“ Jackson.
Před časem jste hrál při vyhlašování cen Grammy jen sám s pianem. Jak bude vypadat váš pražský koncert?
Grammy byly fajn, ale do Prahy přivezu kapelu. V kapele jsem začínal, takže si jednu vozím s sebou. Máme velké pódium, ale nebudeme spoléhat na pódiové triky. Stejně mi stačí odpočítat takty a začít hrát, lidé si písničky zpívají s námi. Uvidíte, bude to jedno velké karaoke. Obyčejně slyšíte zpívat člověka na pódiu a publikum je tiše. Když přijde Lionel Richie, lidi zpívají tak hlasitě jako on. Chceme zahrát tolik písniček, kolik to jen půjde. Přijdete? Bude se vám to líbit.
Podle vašich skladeb i tohoto rozhovoru jste přímo expert na lásku - co jste se o té zvláštní věci za ta dlouhá léta naučil?
Není podstatné, jestli lidi mají rádi vás. To nejúžasnější je, když máte někoho rádi vy. Potom žijete doopravdy. Je hezké, když vás milují miliony fanoušků, ale když můžete říct, že máte někoho rádi vy - potom to teprve má nějaký smysl.
