Prohrála v kartách není vaše první kapela, ale upozornila na sebe tradicí štědrovečerních koncertů. Jak vznikla?
Kdysi jsme se v kapele shodli, že se po rozdávání dárků doma nudíme a není kam jít. Říkali jsme si, že se ten večer sejdeme na zkoušku. Napadlo nás, že když už budeme pohromadě, uděláme koncert. Pochybovali jsme, že někdo přijde, museli jsme si najmout i vlastní barmany. Nakonec se tam všichni nevešli a bar byl vypitý už ve chvíli, kdy jsme začali hrát první písničku.
Jako textař jste napsal celkem úspěšné písničky pro Annu K nebo Lenku Filipovou. Jak to začalo?
Anna K. byla první. Nejdřív se mi do toho nechtělo. Bylo to před deskou Nebe a já myslel, že je to nějaký až moc krotký popík. Ale když jsem se s ní bavil o tom, co chce dělat, celkem jsme si padli do noty. Ostatní spolupráce, třeba s Panchem nebo Lenkou Dusilovou, teprve následovaly.
Váš otec byl hudební kritik František Horáček. Ovlivnil vaše hudební názory?
Určitě, i když zpočátku spíš negativně. Jako dítě jsem třeba nesnášel Beatles, protože se o nich doma pořád mluvilo. Tak jsem se zasekl a nenáviděl jsem je, aniž bych je pořádně slyšel. Postupem času jsem ovšem ocenil, že jsme doma měli velice slušnou hudební sbírku, ale najít jsem si musel věci sám.
První co na vaší kapele člověka překvapí, je její název...
...no, je blbej. Na jednom večírku jsme to rozebírali celou noc. Věděli jsme, že ideální název ke krátkej, jedno podstatný jméno. Ráno to bylo napsané na papíře – s jasnou hlavou bych si pro kapelu takový název nezvolil.
Jste na společném turné s Divokým Billem. Jaké je publikum?
Měl jsem trochu strach, jak nás lidi vezmou, ale zatím jsou skvělí. Myslím, že s Billem máme společné kořeny. Když se s Vaškem Bláhou bavíme o muzice, mám pocit, že jsme začínali na stejných věcech. Řekl bych, že jsme třeba oba poslouchali český folk.
Kdysi jsme se v kapele shodli, že se po rozdávání dárků doma nudíme a není kam jít. Říkali jsme si, že se ten večer sejdeme na zkoušku. Napadlo nás, že když už budeme pohromadě, uděláme koncert. Pochybovali jsme, že někdo přijde, museli jsme si najmout i vlastní barmany. Nakonec se tam všichni nevešli a bar byl vypitý už ve chvíli, kdy jsme začali hrát první písničku.
Jako textař jste napsal celkem úspěšné písničky pro Annu K nebo Lenku Filipovou. Jak to začalo?
Anna K. byla první. Nejdřív se mi do toho nechtělo. Bylo to před deskou Nebe a já myslel, že je to nějaký až moc krotký popík. Ale když jsem se s ní bavil o tom, co chce dělat, celkem jsme si padli do noty. Ostatní spolupráce, třeba s Panchem nebo Lenkou Dusilovou, teprve následovaly.
Váš otec byl hudební kritik František Horáček. Ovlivnil vaše hudební názory?
Určitě, i když zpočátku spíš negativně. Jako dítě jsem třeba nesnášel Beatles, protože se o nich doma pořád mluvilo. Tak jsem se zasekl a nenáviděl jsem je, aniž bych je pořádně slyšel. Postupem času jsem ovšem ocenil, že jsme doma měli velice slušnou hudební sbírku, ale najít jsem si musel věci sám.
První co na vaší kapele člověka překvapí, je její název...
...no, je blbej. Na jednom večírku jsme to rozebírali celou noc. Věděli jsme, že ideální název ke krátkej, jedno podstatný jméno. Ráno to bylo napsané na papíře – s jasnou hlavou bych si pro kapelu takový název nezvolil.
Jste na společném turné s Divokým Billem. Jaké je publikum?
Měl jsem trochu strach, jak nás lidi vezmou, ale zatím jsou skvělí. Myslím, že s Billem máme společné kořeny. Když se s Vaškem Bláhou bavíme o muzice, mám pocit, že jsme začínali na stejných věcech. Řekl bych, že jsme třeba oba poslouchali český folk.
Víc než jako profesionální těleso působíte a pódiu jako parta nebo smečka. Jste ten typ kapely, jejíž členové jezdí společně na dovolenou?
Hlavně je důležité, aby všichni v kapele cítili stejnou muziku. Vždycky jsem chtěl, abych věci nepsal jen já, což se na nové desce splnilo a tím je pestřejší.
Desku jste nazvali podle skladby Jaký to bude za vodou. Ačkoliv písnička působí dojem, že zpíváte o jakémsi ráji, „být za vodou“ znamená v češtině něco jiného. Jak tedy názvu rozumět?
Hodně jsme se o tom bavili s režisérkou klipu, Markétou Turkovou-Nešlehovou. V ráji prachy potřeba nebudou, takže deska je spíš o hledání nějakého ideálu, který si neseme v sobě. Toho, čemu se říká štěstí.
Proto je to tak veselá muzika?
Možná. Mluvit o takových věcech úplně vážně by nebylo k poslouchání.
Vymyká se snad jen písnička Prase. O čem vlastně pojednává?
Napsal jsem ji, když jsme byli s naším basákem Poslem na dovolené v Kostarice. Je o celnici, o návratu z ráje, kterým Kostarika je. Na letišti mě pravidelně hned po příletu celníci za něco seřvou, třeba vezu lahev rumu nad limit, potom mě seřve trafikantka, u které si chci koupit noviny... Je to písnička o příjemném pocitu, který vám přes celnici nedovolí provézt.
Hlavně je důležité, aby všichni v kapele cítili stejnou muziku. Vždycky jsem chtěl, abych věci nepsal jen já, což se na nové desce splnilo a tím je pestřejší.
Desku jste nazvali podle skladby Jaký to bude za vodou. Ačkoliv písnička působí dojem, že zpíváte o jakémsi ráji, „být za vodou“ znamená v češtině něco jiného. Jak tedy názvu rozumět?
Hodně jsme se o tom bavili s režisérkou klipu, Markétou Turkovou-Nešlehovou. V ráji prachy potřeba nebudou, takže deska je spíš o hledání nějakého ideálu, který si neseme v sobě. Toho, čemu se říká štěstí.
Proto je to tak veselá muzika?
Možná. Mluvit o takových věcech úplně vážně by nebylo k poslouchání.
Vymyká se snad jen písnička Prase. O čem vlastně pojednává?
Napsal jsem ji, když jsme byli s naším basákem Poslem na dovolené v Kostarice. Je o celnici, o návratu z ráje, kterým Kostarika je. Na letišti mě pravidelně hned po příletu celníci za něco seřvou, třeba vezu lahev rumu nad limit, potom mě seřve trafikantka, u které si chci koupit noviny... Je to písnička o příjemném pocitu, který vám přes celnici nedovolí provézt.
Je pro vás život s kapelou takovým soukromým rájem?
Kapela, to je takový rájový experiment. Když ho chcete budovat, musíte začít u sebe a u svých blízkých. Bavilo by mě živit se výhradně muzikou, ale ne za každou cenu. Kompromisy si navíc představuje každý jinak, třeba jako textař si vybírám, což bych asi nemohl, kdybych se tím živil. Na druhou stranu, mě velmi baví zkoušet nevyzkoušené. Díky tomu jsme s Prohrálou třeba byli v estrádě na Nově. Měl jsem o tom velké pochybnosti, ale chtěl jsem si vyzkoušet, jestli je to takové, jak se říká.
Co jste zjistil?
Je.
