LN Ve své vzpomínkové knize Polární záře nad pastvištěm píšete, že jste až do roku 1963 jméno Kostohryz neslyšela. Ale v roce 1967 už jste byli manželé. Jak se to stalo?
Seznámili jsme se přes Josefa Svobodu, který byl s manželem nejdřív v Jáchymově a pak v Leopoldově. On za mnou v roce 1964 přišel do Moravského muzea, kde jsem pracovala, a nakázal mi, že musím za každou cenu sehnat nějaké místo pro Josefa Kostohryze a že u toho musí být i bydlení. Mně se to zdálo naprosto neřešitelné, ale náhodou tehdy v etnografickém oddělení chystali velké mezinárodní sympozium a potřebovali překladatele. Jeden kolega mi poradil, co a jak mám říct na kádrovém oddělení... Prostě nakonec se to podařilo.
LN Jeho osudy po propuštění byly přinejmenším stejně krušné jako roky ve vězení. Na rozdíl od vězněných přátel musel začínat vlastně úplně novou existenci...
Ano, manžel byl odsouzen na doživotí, ale v roce 1963, těsně před Vánoci, ho propustili na podmínku. Ovšem krátce předtím – v té době byl v Leopoldově – jeho paní požádala o rozvod. On si myslel, že se to všechno urovná, ale po návratu zjistil, že to nepůjde a že v Lysicích, kde tehdy jeho paní s dcerou bydlely, nemůže zůstat. Problém byl ovšem v tom, že tam měl hlášený trvalý pobyt a že se tam musel každý týden hlásit na bezpečnosti. Václav Renč mu tehdy nabídl, aby za ním přijel do Fryštáku a pomohl mu překládat Coleridge, takže tam našel na šest týdnů azyl. Ovšem to nebylo řešení, pořád pendloval mezi sourozenci a známými, pražská teta, u které žil v mládí v Benátské ulici a která ho celý život moc milovala, se ho bála pustit do bytu... A samozřejmě byl bez zaměstnání, ta práce v Brně byla jen na půl roku.
Situace byla o to komplikovanější, že neměl po propuštění žádné doklady: o pojištění, o studiu, nic. Když ho zatýkali, tak sebrali všechny papíry, shrnuli je na jednu hromadu a co se s tím dál dělo, to nikdo neví. Strašně složitě tehdy dával ty doklady dohromady, všechno to měl snad až v srpnu 1968. Navíc nebyl členem Svazu překladatelů, takže nemohl ani oficiálně překládat. Veškeré jeho úsilí po návratu z vězení tedy směřovalo k tomu, najít si nové stálé bydliště, nejlíp v Praze, kde měl kontakty. To se mu nakonec podařilo, když mě přiměl, abych vyměnila svůj krásný nový byt v Brně za byt v pražských Malešicích.
LN Na konci 60. a počátku 70. let vyšly Josefu Kostohryzovi dvě sbírky básní a přes deset překladů. Z čeho a čím žil ty další roky?
Bezprostředně po návratu z vězení se živil hlavně hrubými překlady a lektorskými posudky. Ty byly špatně placené, ale on dokázal "zkonzumovat" knihu a napsat posudek za den. Byl strašně pilný! Ale v 70. letech už neměli odvahu mu zadávat oficiální překlady ani lektorské posudky, takže většinou překládal pod cizími jmény.
LN A vy jste fungovala trochu jako jeho asistentka?
No, pracovala jsem po příchodu do Prahy ve Slovanské knihovně v Klementinu. Přimluvil se za mě tehdy František Hrubín u doktora Strnadla, ale s podmínkou, že vůbec nepřijdu do styku se čtenáři... Takže jsem manželovi mohla nosit potřebnou literaturu. Byly to metráky knih – byl velmi precizní a ke každému překladu studoval hodně materiálu.
A pak mi přibyla funkce písařky. Dokud měl Josef peníze, tak si platil dvě až tři paní, byl zvyklý překlady diktovat rovnou z originálu. Ale pak jsem musela nastoupit já. Dneska si říkám, kolik dramat jsme si mohli ušetřit, kdyby tenkrát byly počítače. Jeho totiž hrozně rozčilovalo, když jsem mu kazila rytmus, protože jsem třeba neuměla správně napsat nějaká jména a ptala jsem se ho. Já ale bývala po práci unavená, navíc jsem musela jezdit každý den do nemocnic za jeho tetou Tonkou, moje teta byla taky nemocná, pak uvařit... To taky bylo! Já jsem milovala brambory a on chtěl skoro denně knedlíky. No prostě už jsem večer bývala dost unavená, na počátku jsme v Klementinu začínali už v sedm ráno, ale manžel byl noční tvor, takže jsme to často táhli až přes půlnoc...
LN On si tedy nikdy nepsal nic sám?
Jenom básně, tyhle věci ne.
LN Kdy se vlastně dostal k psaní básní? A dokdy psal?
Psal až do konce života. Ale soustavně vlastně, jen když se nám podařilo někam odjet na dovolenou, do Staré Říše nebo do jižních Čech. To se vždycky zklidnil a uvolnil...
LN Když jsme u té Staré Říše – jaký měl vztah k Josefu Florianovi?
Svérázný. Byli si blízcí s Ottou Stritzkem, Florianovým zetěm, byl velmi dobře informovaný, co se u Florianů děje, ale vždycky si udržoval odstup. Vysvětloval mi to tím, že ho vždycky trošku děsilo, jak jeho přátelé podlehli Florianově osobnosti. On se nechtěl nikdy nikým nechat ovlivňovat, proto se, podle svých slov, Staré Říši za Florianova života vždycky obloukem vyhýbal. Ale jejich knihy samozřejmě sledoval a kupoval.
LN A jaké byly jeho vztahy s ostatními literáty, s nimiž sdílí přihrádku "katoličtí básníci"?
V jednom dopise Křelinovi nebo Knapovi, už nevím přesně, píše: "Vždy jsem byl černá ovce mezi vámi..." To je, myslím, výstižné. Blízcí si byli s Renčem. Byli velmi odlišní, ale to bylo skutečně hluboké přátelství. A pak měl manžel velmi rád památkáře Josefa Hobzka, který také patřil ke spolupracovníkům časopisu Řád. Ale po návratu z vězení byl velmi opatrný a s moc lidmi se nestýkal, nechtěl nikoho uvést do nepříjemností. A když už chtěl nebo potřeboval s někým mluvit, tak chodil většinou do kavárny. K nám domů z opatrnosti také raději nikoho nezval, to byly výjimky, jako třeba Jan Zábrana.
LN Se Zábranou měli společné řemeslo. Mluvili spolu o překládání?
To já nevím, vždycky jsem jim donesla kávu nebo čaj a zmizela. Josef mě chtěl držet stranou takových "podezřelých" návštěv kvůli StB. A pak, oni oba strašně kouřili, takže se v té malé místnosti s nimi nedalo delší dobu pobývat. Zvenku to muselo vypadat, že u nás hoří. Josef si pana Zábrany moc vážil, měl rád jeho básně.
LN Co měl z české poezie ještě rád?
O těch svých velkých literárních láskách píše v Mohylách: vždycky se hlásil k Březinovi, Erbenovi a Máchovi. Z těch pozdějších měl rád Holana, Seiferta, Palivce a Hrubína. Zvlášť o Holanovi mluvil s velkou úctou.
LN A jak pečoval o své vlastní básnické dílo – měl nějaký archiv?
Kdepak! To jsme se jednou vrátili z dovolené do bytu v Malešicích, a já se divila, jak máme v bytě vzorně utřený prach, nikde ani smítko: přitom se tam strašně prášilo od spalovny. Smála jsem se, že by nám častěji někdo mohl takhle pěkně vygruntovat, a manžel se rozčílil: "Nechápeš, kdo to byl? Myslíš, že nám sem chodí nějaký anděl z nebe utírat prach?" Tehdy to řekl Bedřichu Fučíkovi a ten mu povídá: "Okamžitě, okamžitě to dej do archivu!" Josef se rozhodl pro památník písemnictví, respektive pro Staré Hrady, aby to nebylo tak na ráně na Strahově. Brzy přijely dvě paní a manžel jim vyklopil jednu zásuvku po druhé do takových košů, bez ladu a skladu: proto najdete v jeho pozůstalosti všelijaké nesmysly, nějaké účtenky, složenky. On opravdu nebyl žádný archivář, uspořádat to museli až v památníku písemnictví.
LN Právě Bedřich Fučík někde říká, že Josef Kostohryz měl hodně drsný kriminál. Vzpomínal často na tu dobu?
Snažil se nevzpomínat, ale přiznal se mi, že mívá často hrůzné sny. Ledacos jsem se dozvěděla spíš od jeho přátel z vězení. On mě chtěl chránit, věděl, jak těžce to snáším. Nejvíc mi asi pověděl Antonín Kratochvil a manželův lékař, doktor Krbec. Ten věděl o všech jeho zdravotních problémech, které byly následkem mučení a věznění.
Ale manžel mi říkal o jedné podivnosti během vyšetřování, které se prý najednou nepochopitelně přetočilo k židovské tematice. Domníval se, že to souviselo s procesem se Slánským, ale to nevěděl jistě.
LN On navíc strávil nějaký čas v cele smrti, než mu změnili rozsudek...
Ano, o tom mi naopak vyprávěl velmi detailně. Sdílel ji s mnohonásobným vrahem žen, který ho neustále obšťastňoval detailním líčením svých mordů. Manžel si pak "naštěstí" zlomil ruku a musel na nějaký čas na ošetřovnu. Ten vrah ho prý ještě prosil, aby bachařům řekl, že mu to udělal on.
LN To, že vyšly spisy Josefa Kostohryze a že máme k dispozici téměř kompletní soupis jeho díla, je hlavně vaše zásluha. Kdy jste se do té detektivní práce pustila?
Mně bylo strašně smutno, když manžel zemřel, pochopitelně. Všechno mi připadalo prázdné a potřebovala jsem tu prázdnotu nějak zaplnit. Tak jsem se rozhodla, že sestavím aspoň pro sebe nebo pro památník písemnictví bibliografii manželova díla. Věděla jsem, kteří lidé pokrývali svým jménem jeho překlady, ale úplná detektivka bylo dohledat některé texty z mládí, o nichž mi manžel řekl, že je napsal, ale kdy a kam, to už neprozradil. Naštěstí jsem pořád byla v Klementinu, takže jsem se dostala do zvláštního fondu ke starým časopisům. Velmi mi pomohli při pátrání páni doktoři Kunc a Mědílek.
LN A jak to bylo s vydáním díla?
Pár let po revoluci přišli v jednom dni pan redaktor z Vyšehradu a pan Krumphanzl z Triády, že by chtěli vydat spisy Josef Kostohryze. Dala jsem přednost Triádě. Ale byli tak strašně důkladní, až jsem se bála, že se toho vydání nedožiju. Proto jsem se nakonec dohodla loni na podzim s Věrou Matoušovou, která na těch spisech ještě v Triádě dělala, že to vydá ona. Založila kvůli tomu nakladatelství, sehnala grant, a přestože jsem tomu moc nevěřila, tak se to opravdu povedlo – také díky vstřícnosti Nové tiskárny Pelhřimov! – a ty spisy letos v září vyšly. Ještě měla nápad, že by v těch knihách mohly být mé akvarely, a to se také stalo.
LN K akvarelům jste se ostatně také dostala přes manžela.
Ano, on mě k tomu dostrkal! Na počátku 80. let se mu udělal výron v oku. A tehdy jsem viděla, jak je opravdu nešťastný, protože nemohl číst ani psát. A tak začal malovat, protože to byla vedle hraní na housle jeho velká záliba v dětství. A měl asi pocit, že se vedle něj nudím, tak mi podstrčil papír a štětec a musela jsem to taky "zkusit". Pořád mě povzbuzoval, zval k nám různé odborníky kunsthistoriky. Oni byli tak zdvořilí! Pořád mě chválili...
Já jsem to brala trochu s rezervou, ale když jsem viděla, jakou z toho má Josef radost – on začal i vařit večeře, abych mohla hned začít kreslit, když se vrátím z práce. No, pak jsem musela nanosit spoustu odborné literatury, snad i čínsky tady něco měl, všechno to nastudoval a pak mi držel přednášky. Dokonce mi zařídil několik výstav! Takže i ty moje akvarely jsou vlastně jeho dílo...
