Čtvrtek 9. prosince 2021, svátek má Vratislav
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Kultura

Byl za boha i za cvoka. Pospíšilovi šlo o divadlo, nikoliv o peníze

Otcové zakladatelé. Mladí adepti režie Peter Scherhaufer a Zdeněk Pospíšil na JAMU. foto: REPRO LN

Monografie brněnské teatroložky Kláry Hanákové rekapituluje profesní i životní osudy režiséra Zdeňka Pospíšila, spojeného s brněnskou Husou na provázku. S kýženým odstupem se vrací i k působení v Hudebním divadle Karlín, které skončilo jeho sebevraždou, čímž svou knihu posouvá až k výmluvnému svědectví o „divokých devadesátkách“.
  16:00

Hanákové kniha je skutečně obdivuhodná svou důkladností a poctivým sběrem materiálů, autorka objekt svého zájmu probádala do hloubky a shromáždila až neuvěřitelné množství pramenů od vzpomínek pamětníků přes knihy a nejrůznější studie až k novinovým kritikám a neopomněla ani archivy bezpečnostních složek. Sama říká, že je publikace pojata více synteticky než analyticky, ale s tím by se dalo polemizovat, z popisů inscenací totiž až plasticky vystupuje Pospíšilovo uvažování o divadle a komplexní obraz jeho režijní poetiky je zřetelný, a to i v dalších kontextech.

Zaplnění bílých míst

Hanáková postupuje chronologicky od studií na JAMU přes první angažmá v Uherském Hradišti až po založení Husy na provázku a tamější úspěšná sedmdesátá léta, neopomněla ani různá hostování, třeba skvělou inscenaci 11 dní křižníku Kníže Potěmkin Tauričevský v Divadle Vítězslava Nezvala Karlovy Vary.

Především ale doplnila bílá místa v jeho kariéře, za což zaslouží zvláštní pochvalu. Zdeněk Pospíšil emigroval v roce 1980 dosti dobrodružně přes bývalou Jugoslávii a Itálii do Švýcarska. Popis této anabáze včetně převážení kamaráda bez pasu a s nočním vplutím do jugoslávské vojenské zóny vypadá jak ze špionážního filmu, ale k Pospíšilovi sedne. Ve Švýcarsku, kde již předtím i díky Ctiboru Turbovi navázal kontakty, založil postupně tři vlastní soubory a v závěru svého exilu se ještě snažil v Paříži uvést v život další divadlo. Divadelní práce ho ovšem neuživila, a tak přijal i další zaměstnání.

Kapitola o švýcarském exilu je velmi cenná a dotváří celkový pohled na tohoto tvůrce, který má své pevné místo nejenom v dějinách českých studiových scén, ale českého divadla vůbec. Autorka shrnuje jeho exilové divadelní aktivity včetně jednotlivých projektů, které se jeví, a to nejenom v kontextu 80. let, jako originální až průkopnické, nicméně jeho plány a úsilí stále komplikovaly Pospíšilovy problémy s financemi, ba i jeho povaha. Jak Hanáková správně poznamenává, odmítal se přizpůsobit tamějšímu systému, naopak všechny poučoval a vyzdvihoval své úspěchy, takže jeho projekty ztroskotávaly i na osobních konfliktech.

Důvodů pro exil bylo dost

Do exilu Pospíšila přivedla obava z toho, že nebude moci vykonávat svoji profesi – spolupracoval s Milanem Uhdem, podepisoval jeho hry a uváděl je na Provázku (slavná Balada pro banditu), svou roli zřejmě sehrálo i pronásledování jeho otce, který zemřel za ne zcela vyjasněných okolností. Pospíšil nabyl dojmu, že ho sleduje StB, kromě toho krátce před emigrací mu před premiérou byly zakázány dvě inscenace. Důvodů k odchodu tedy bylo dost.

Spletitá kauza Karlín

Po roce 1989 Pospíšil uvítal návrat do vlasti, tím spíš, že mu bylo navrženo, aby se ucházel o ředitelování Hudebního divadla v Karlíně. Kapitola věnovaná Karlínu je rovněž velice zajímavá i potřebná. S návrhem, aby tam řediteloval, za ním ještě do Švýcarska přijeli dva emisaři z Čech, jeho někdejší mentor a profesor Evžen Sokolovský a ekonom HDK Tomáš Sousedík. Hanáková období Pospíšilova působení v HDK, které skončilo tragicky sebevraždou, rekapituluje věcně a opírá se opět o prameny (je ovšem škoda, že archiv HDK vzal zasvé při povodních v roce 2002 a zbytek byl vyhozen). Má výhodu nezaujatého pozorovatele a pamětníky vytěžuje bez emocí, pochopitelně řada z nich možnost vyjádřit se odmítla. Není jednoduché v celé kauze, v níž se také otiskla divoká doba počátku 90. let, vyznat.

Autorka píše, že Pospíšil přišel do Karlína s velkou vervou, což je pravda, méně kulantní pozorovatel by napsal, že se občas choval jako neřízená střela. Na rozdíl od domácích divadelníků počátkem 90. let věděl, jak se výpravné produkce v té době dělaly v západní Evropě, a chtěl jít tímto směrem, dělal třeba barnumskou reklamu (letadlo na střeše divadla). HDK byl tehdy zabetonovaný kolos, jeho reorganizace byla víc než složitá a Pospíšilovy představy byly nerealistické, ignorující domácí podmínky i daný stav.

Začal se v Karlíně doslova topit, i když se obklopil spřízněnými dušemi počínaje Sokolovským, brněnskými herci konče. Zlikvidoval v Karlíně operetu, čímž si roduvěrné opereťáky znepřátelil, a když je vyhodil, dali jej k soudu, který divadlo prohrálo. Vršil chyby, herci proti němu protestovali, tisk mu taky moc nefandil, padala udání, kontroly si v divadle podávaly dveře, ale nic nenašly.

Jedno je třeba říct, a Hanáková to zdůrazňuje: Pospíšilovi šlo o divadlo, ne o peníze – o ty šlo jiným šíbrům a dělali, co mohli, aby se divadla zmocnili, a Pospíšil jim to svým přístupem vlastně ulehčoval. To byl především podnikatel Adam Novák spojený s osobou tehdejšího primátora Kondra, který mu chtěl HDK věnovat na provozování Bídníků a soubor rozpustit. Situace se na jaře roku 1993 rychle zdramatizovala, k čemuž přispěla jistě i Pospíšilova psychická labilita. Rezignoval na post ředitele divadla a vzápětí po osobním konfliktu s jedním členem souboru byl z divadla na hodinu vyhozen, krátce nato spáchal sebevraždu.

Příznačné je, že zanedlouho po Pospíšilově smrti byl Kondr odvolaný z důvodu napojení soukromých firem na vedení města. Stejně jako fakt, že už tehdy se o divadlo živě zajímal současný ředitel Egon Kulhánek, který dnes tuto scénu dotovanou veřejnými penězi provozuje prakticky jako soukromou firmu s výrazným příklonem k divadelní komerci, a jeho dramaturg je Adam Novák. Nikoho na magistrátu to ale nevzrušuje, naopak byl ve své funkci znovu potvrzen.

Režijních monografií u nás mnoho nevzniká, vyžadují systematickou badatelskou práci a není také jednoduché vyhovět požadavku určité odbornosti a neutopit se v popisech a rozborech inscenací. Hanáková napsala živou a čtivou knihu, která nejenom inteligentně propojila Pospíšilův život a tvorbu, ale také doplnila některá bílá místa v nich. Myslím, že i vystihla jeho složitou povahu, v níž se střetávala psychická nevyrovnanost s talentem i oddaností divadlu, ostatně jak píše Jaroslav Tuček – Pospa, jak se mu přezdívalo, byl za boha a měl respekt, ale stejně tak se o něm říkalo že je cvok a rapl. Kniha je i výtečně vypravená včetně soupisů a dokumentů a především spousty cenných fotek, které dotvářejí výpověď.

KLÁRA HANÁKOVÁ: POSPA

Životní a umělecká dráha režiséra Zdeňka Pospíšila

Brno, JAMU 2021. 462 s.

TEST: Hodinky místo mobilu děti pohlídají i zabaví

Premium Co umějí chytré hodinky se SIM kartou pro děti? Nahradí mobil. Dá se na ně dovolat a většinou i sledovat jejich polohu...

Opatření bojkotuje stále více lidí, cítí se podvedeni, říká psycholog

Premium Doba covidová je už dlouhá. Zatímco při první vlně epidemie byli lidé v Česku většinou ukázkově disciplinovaní, nyní je...

Velké dilema třetí dávky: míchat, či nemíchat vakcíny?

Premium Posilující dávka očkování naráží na možnost volby. Řada Čechů řeší, kterou vakcínou si nechat svoji imunitu proti...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Mohlo by vás zajímat