K Rodinovi přišla jako žačka, posléze s ním řadu let žila, ale dramatický vztah sama ukončila a uchýlila se do samoty. To jí bylo třicet let a za deset roků, v roce 1913, se její psychický stav zhoršil, což rodina po smrti otce nakonec řešila bez špetky empatie a snahy pomoct. A to v zásadě platí i o bratru Paulovi, významném diplomatovi a katolickém básníkovi a dramatikovi, který jako jediný svou starší sestru navštěvoval až do její smrti, ale nepomohl jí. Camille zemřela za druhé světové války v roce 1943 prakticky hladem, protože vichistický režim záměrně nechával ústavy pro choromyslné vyhladovět.
Camille Claudel 1915Francie 2012 |
Camille Claudel 1915 je ovšem výjimečný film a především úchvatné sólo Juliette Binoche – málokdy se na plátně vidí tak niterná a tak mnohotvárná psychologická studie. Kamera snímá milimetrová emoční hnutí, která se odrážejí v tváři či spíš jí jen mžikem přeletí, ale i tak v ní divák může číst jako v otevřené knize. Je to plastická krajina nezměrné bolesti, samoty, beznaděje, rezignace, kterou občas osvětlí krátký okamžik naděje. Camille v podání Binoche je žena, která se musí vyrovnat s izolací a přijmout ji jako jediný možný způsob života. Na tuto bolestnou cestu sebepoznání vyráží stále znovu, byť ji na každé etapě čeká nová deziluze.
V ústavu pro choromyslné strávila Camille Claudel třicet let.
Film není žádným pokusem o biografii, ale zobrazuje krátký úsek života Camille v ústavu v Montdevergues. A právě zaostření na jeden detail z celého kurikula sochařky umožňuje maximální soustředění na existenciální téma.
O ději jako takovém se vlastně mluvit nedá, ale vše se točí kolem návštěvy bratra Paula, k níž se Camille upíná, zatímco v ústavu mezitím běží všední život a odehrávají se stejné rituály. Sled těchto banálních, groteskních, ale i krutých scén výmluvně ilustruje narůstající samotu hrdinky – od první minuty, kdy je přinucena ke koupeli, až k závěru, kdy usedá na kamennou lavičku s neznatelným úsměvem a očima ohledává cosi v dálce. A Binoche všechny tyto kruhy samoty vnější i vnitřní dokáže předvést v mnoha nuancích a také ne vždy jako vysloveně nešťastný úděl. Když odchází na dvorek s rozeklaným stromem a jeho větve náhle ozáří zapadající slunce, je to jako záblesk naděje, která může dostat šanci. Dumontův film má místy až meditativně mystický ráz a některé scény pracují s výmluvnou symbolikou, například výstup Camille, chovanek a sester na vrchol kamenité hory, kde se prohání vítr. Šplhání groteskně nesourodé skupinky do výšin představuje jakýsi pokus o vztáhnutí se k něčemu, co nás přesahuje. Je to křížová cesta, která nemá konec, a po dosažení vrcholu je třeba zase sejít dolů. Výmluvné je i setkání s bratrem Paulem, který je podobně jako ona uzavřený ve svém světě, nechápe nebo nechce chápat její problémy, zaobírá se především sám sebou. Jean-Luc Vincent jej hraje jako zosobnění chladu a neschopnosti navázat lidský kontakt. Výborně zakomponované jsou i další postavy chovanců i ošetřovatelek, které vesměs ztvárňují neherci.
.
