Film Miloše Formana Hoří, má panenko je i půlstoletí od svého vzniku břitce vtipný a mezinárodně sdělný, ale přece jen to byla od pořadatelů odvaha, nasadit jej jako zahajovací snímek programu letního kina na pláži, kde se pak druhý večer promítal superhrdinský hit Černý panter. Diváků se na komedii o českých hasičích přišlo podívat slušné množství, a i když byli třeba ze Singapuru a nerozuměli ani českým dialogům, ani francouzským titulkům, vytrvala drtivá většina z nich až do konce a někteří dokonce nepřetržitě propukali v smích. Těžko říci, do jaké míry pochopili hloubku společenské kritiky Formanova snímku, ale bavili se zřejmě dobře.
Jejich kolegové diváci v hlavním festivalovém sále se u zahajovacího filmu tolik nenasmáli: melodramatická rodinná detektivka Všichni to vědí pojednává o vážných věcech, které vyplavou na povrch poté, co někdo unese dceru hlavní hrdinky. Film se španělskými hvězdami Penelope Cruzovou a Javierem Bardemem se odehrává ve španělském vinařském kraji, jeho režisér ale pochází odjinud. Šestačtyřicetiletý Íránec Asghar Farhadí už má dva Oscary za neanglicky mluvený film a oba dostal za snímky, které světu zprostředkovaly íránskou realitu a její dramata. Dalo by se říci, že nyní se vydal ve stopách Miloše Formana – rozhodl se tvořit ve svobodných podmínkách a opustil to, v čem byl dosud vynikající.
Věřme, že jeho umělecká kariéra bude strmě stoupat jako ta Formanova, ale film Všichni to vědí k tomu zatím tak docela nenakročil. Je sice obdivuhodné, jak Farhadí vstřebal španělskou mentalitu a životní styl, ale samotný příběh je spíše scenáristické cvičení než dílo s opravdovou hloubkou. Ve svých nejlepších íránských filmech byl Farhadí jedinečný, jeho nový snímek je jeden z mnoha –i když samozřejmě stále v rámci evropského nadprůměru.
Že právě sepjetí s regionem a jeho bolestmi často rodí mimořádná díla, tu ostatně již stihl potvrdit třiapadesátiletý Ukrajinec s běloruskými kořeny Sergej Loznica. V sekci Un certain regard určené výrazným filmařským osobnostem předvedl mrazivou fresku nazvanou Donbas. Výjevy z reality „novoruské“ oblasti někdy svou groteskností přípomínají zase ty Formanovy hasiče, toužící, ale naprosto neschopné spravovat věci veřejné. Jindy se ovšem v extrémně dlouhých, propracovaných záběrech rozvíjejí scény, ze kterých jde jen hrůza – to je především případ zvolna se rozvíjejícího pouličního lynče ukrajinského vojáka, do kterého se postupně zapojí zcela různí, tedy i „dobří“ lidé. Je to přesvědčivá studie lidského chování v situaci, jaká se odehrává a odehrávala v mnoha provedeních na různých místech, Česko, jak známo, nevyjímaje. Jistou reflexivní opatrnost vůči Loznicovu snímku vyvolává informace v titulcích, že byl natočen s podporou ukrajinského státního filmového fondu. Obecnou pravdivost zobrazovaným jevům to však ne ubírá a Donbas zatím patří k nejsilnějším dílům v programu.