Podle toho, co geniální filmař a celoživotní fanfarón Jan Němec tvrdil ve svém posledním filmu Vlk z Královských Vinohrad, už bylo dokonce domluvené, že české filmy na Azurovém pobřeží slavně zvítězí… To samozřejmě asi nebude tak docela pravda, ale jisté je, že šanci vyhrát jim stejně jako všem ostatním vzaly májové protesty francouzských studentů a revoluční nadšení francouzských filmařů v čele s Jeanem-Lucem Godardem, kteří přehlídku předčasně ukončili.
  |
Nebyl to ale ještě konec českého účinkování v hlavní soutěži. O rok později přišla opět vícenásobná účast: vybráni byli Všichni dobří rodáci Vojtěcha Jasného a Farářův konec Evalda Schorma. I v roce 1970 ještě pořadatelé vnímali v české kinematografii doznívání nové vlny a do soutěže zařadili film Věry Chytilové Ovoce stromů rajských jíme. V roce 1971 sice soutěžil film českého režiséra, ovšem toho, který právě zahájil svou americkou kariéru: Taking Off Miloše Formana. A v roce 1972 přišel nadlouho poslední záchvěv – do hlavní soutěže festivalu v Cannes byl zařazen snímek Juraje Herze Petrolejové lampy.
Ještě jednou se pak u filmu v hlavní soutěži skvěl nápis Československo – bylo to v roce 1990, když v Cannes uvedli film Karla Kachyni Ucho z roku 1970, důkladně uleželý v komunistickém trezoru.
Cannes 2018.
Polistopadová tvorba českých režisérů už se do boje o Zlatou palmu nedostala. Úspěchem byly i nečetné případy, kdy se filmy českých tvůrců dostaly alespoň do jiných festivalových sekcí. V roce 1998 byl do programu v rámci Týdne kritiky zařazen snímek Oskara Reifa Postel a dalším celovečerním snímkem pak byla až po dlouhých 16 letech Cesta ven Petra Václava uvedená v sekci nezávislých filmů. Z kratších útvarů se v Cannes představily Bába režisérky Zuzany Špidlové v roce 2009 nebo v roce 2012 animovaný snímek Michaely Pavlátové Tramvaj.
Letos se musí česká kinematografie spokojit s účastí producentky Karly Stojákové, která koprodukovala celovečerní snímek polské režisérky Agnieszky Smoczyńské Fuga.
Přehlídka v Cannes kdysi české filmy milovala (a měla k tomu důvod) a ještě dost dlouho poté, co se za normalizace česká kinematografie ocitla v úzkých, jim dávala šanci. Dnes se ale dívá do jiných regionů: buď do těch tradičních, kde nebyla kontinuita přerušena, anebo tam, kde filmu umělecky i společensky o něco jde. Letos v hlavní soutěži nechybí třeba film z Kazachstánu a další kazašský snímek se uchází o ocenění v sekci Un certain regard. A rozhodně to nejsou nominace z milosti: Sergej Dvorcevoj právě cenu Un certain regard v roce 2008 s filmem Tulpan právem vyhrál.
Nelze nejspíš říci, že by každičký film, který se v Cannes objeví, byl lepší než ty nejlepší české. A stejně tak neplatí, že by při výběru do soutěže existovala nějaká spravedlnost. Ale až se tam jednou český film opět podívá, bude to zase jeden skutečný důvod k národní hrdosti.
