Lidovky: Co vás jako spisovatele přivedlo k práci scenáristy?
Já jsem byl spíš debutující autor než spisovatel, tenkrát mi bylo třiadvacet let a napsal jsem jeden román. Můj vydavatel byl domluvený s režisérem Jacquesem Tatim, že vydá román, který by vycházel z jeho filmů, a oslovil pár svých autorů včetně mě. Tati si pak vybral můj příspěvek. Byl jsem velmi mladý, ještě student, ale hned jsem se do toho pustil a napsal jsem dva příběhy. Přes Tatiho jsem se dostal k jeho asistentovi Pierru Etaixovi a spolu jsme napsali scénář ke dvěma krátkým filmům.
  |
Lidovky: Co je nejdůležitější při psaní pro film?
Musíme si říct, co je to film – sled scén, které hrají herci. Je třeba dodržovat dvě podmínky: jednak je to řemeslo a vy musíte znát jeho zákonitosti. Nevzpomínám si, že bych někdy potkal amatéra, třeba i talentovaného, který vyplodil skvělý scénář. Základem všeho je příběh, jejž vyprávíte, a podmínkou je ten příběh rozložit do scén a situací a najít pro ně také současný jazyk.
Lidovky: Téměř dvacet let jste jako scenárista spolupracoval s režisérem Buňuelem. Čím vás nejvíc ovlivnil?
To je těžké zformulovat, my jsme pracovali společně, byli jsme tým – stejně jako s Peterem Brookem. Jsem přesvědčený, že pro scenáristu je nejlepší pracovat v těsné součinnosti s režisérem, vždycky jsem to tak dělal. Jistě, není to pro každého, tím spíš, že náš tým s Buňuelem byl poměrně uzavřený a vlastně jsme žili, pracovali, cestovali společně.
V takovém spojení lze jen velmi těžko stanovit, kdo je právě autorem té či oné myšlenky, metody, postupu. Nicméně Buňuel byl velký pozorovatel života a určitě mě naučil používat představivost, dívat se pozorně kolem sebe a proniknout do nitra věcí i sebe sama.
Lidovky: Nedávno u nás vyšla vaše kniha Léta utopie, v níž líčíte, jak jste s Milošem Formanem psali scénáře, ale také nabízíte analýzu událostí roku 1968. Vaše úvahy o mocenském rozdělení světa a mechanismech totality jsou přesné. Vy sám jste ale nikdy v totalitě nežil, jak jste si dokázal udělat tak jasný obraz?
Nesmíte zapomínat, že jsem pracoval v několika zemích za železnou oponou – s Milošem Formanem v Československu, s Andrzejem Wajdou v Polsku a také v Sovětském svazu. Měl jsem možnost v těchto zemích poznat realitu, diskutovat, dívat se kolem sebe. A pak – celý život jsem byl obklopen nějakými „ismy“. Viděl jsem nacisty ve Francii, pak komunistickou propagandu a fašisty ve Španělsku. Po válce jsem viděl, jak komunismus zachvacuje Evropu. Mám bohužel dost zkušeností.
Lidovky: Jak jste se dostal do styku s českým filmem a jeho tvůrci?
S Milošem Formanem jsem se seznámil v roce 1966 v Itálii, kam přijel na festival. Viděl jsem jeho filmy a obdivoval jsem je. Další rok přijel do Francie, zavolal mi a sešli jsme se. Buňuel tehdy točil Krásku dne a zastavil natáčení, aby se mohl s Milošem sejít. V roce 1969 jsem byl v Mexiku, kde Buňuel natáčel film, a tam za námi Miloš přijel. Pak jsme se setkali v New Yorku, ale to už bylo všechno jinak, Miloš poté, co odešel z Československa, prožíval těžké období a já jsem v podstatě byl u toho.
Lidovky: Vy jste se vůbec s Čechy zapletl víc než kdokoliv jiný. Napsal jste i scénář podle Kundery ke Kaufmanově snímku Nesnesitelná lehkost bytí. Film ale kritika příliš nepochválila.
Nemyslím si, že by byl špatný, hlavní problém byl samozřejmě v tom, že v žádném případě nebylo možné natáčet v Praze, a tak bylo třeba postavit si celé Československo v ateliérech. Že to přineslo nejeden problém, snad nemusím zdůrazňovat.
Lidovky: V sedmdesátých letech jste se začal věnovat divadlu, v posledním desetiletí píšete i hry. Co vás k tomu přivedlo?
Cítil jsem určitou rutinu a chtěl si zkusit něco jiného. Divadlo je úžasná komunikace a je také v tomto bodě ohromně proměnlivé. Všichni mi tenkrát říkali, divadlo je mrtvé, nemá žádný smysl. A ono se to začalo otáčet: film se už v průběhu sedmdesátých let nejen ve Francii dostal do krize, divadlo naopak dostalo nové impulzy, Brook přišel se skvělými představami – to první období jeho experimentování vyvrcholilo filmem a inscenací indického eposu Mahabharáta.
Lidovky: Mahabharáta přinesla i nový přístup v práci s herci, vytvořili jste do té doby hodně neobvyklý multietnický soubor. Jak to všechno vzniklo?
Byl to dlouhý proces. Na počátku byla úvaha o novém repertoáru. V roce 1979 jsme uvedli Ptačí sněm a dalších šest let jsme styl, o který jsme se pokusili, rozvíjeli. Mahabharáta byla vyvrcholením všeho. Musím říct, že při práci na ní jsem byl opravdu šťastný.
