Čert a Káča na výletě a Schrottovo naparfémované tango. Operní panorama Heleny Havlíkové

Režisér Jiří Heřman se svým stálým týmem – scénografem Pavlem Svobodou, kostýmní výtvarnicí Alexandrou Gruskovou a světelným designérem Danielem Tesařem, který doplnil šéf baletu brněnského Národního divadla choreograf Mário Radačovský – přidal k Dvořákově opeře rámec školního výletu. Během předehry žáčci (z dětského pěveckého sboru Brno) s přísnou paní učitelkou a rozložitým panem řidičem dodrkotají v maketě autobusu do Mokré Lhoty. Odtud se vydají na Konopiště, které před nimi vyčaroval projekcí na zadní prospekt ve své pozemské podobě Lucifer Jana Šťávy. Zaplatí vstupné, vzorná Terezka začne číst z knížky pohádku o Čertovi a Káče a v zámecké kuchyni se začnou dít věci. Do vaření se tu pustí celá plejáda kuchařů, kterým vehementně velí s šéfkuchařskou čepicí Káčina máma Jitky Zerhauové. Děti nejsou jen pozorovateli, ale vzápětí dostanou z pekelné díry hudební nástroje, aby mohli vyprovodit ovčáka Jirku tenoristy Aleše Voráčka, který přišel odevzdat do kuchyně hotový sýr. A přidají se k tancovačce, které vévodí ve žlutých puntíkatých šatech Káča Václavy Krejčí Houskové. Jenže je tak temperamentní a divoká, že s ní do kola nikdo nechce, takže se pustí do tance s prasečí hlavou. Ale to se jen tak vzájemně škádlí s Jirkou. Aby žárlil, Káča se naschvál před ním vytahuje, jak o ni stojí Marbuel – stejně jako ona má vztek na všechny, které se točí kolem Jirky, ve třetím dějství včetně Komorné, kterou jako neposedného diblíka vytvořila Marta Reichelová. Káču vůbec nevyleká, že Marbuel s mocným basbarytonem Romana Hozy má pod kloboukem, který mu při divokém tanci sundala, čertovské rohy. A protože i máma je pro, nebojácně se s ním vydá do pekla.

ND Brno - Čert a Káča

Zámecká kuchyně dostává rudé zabarvení, velí ji v červené šéfkuchařské čepici ješitný Lucifer. Čerti v červených trenýrkách pošťuchují bělostné dušičky, Káču i děti obřími vidličkami a lžícemi. Tentokrát děti nafasují čertovské rohy a když na poslední malou holčičku nezbydou, čert se ukáže jako dobrák a pro plačící dívenku ještě jedny rohy vyčaruje. I když dějství v pekle má z Dvořákovy opery největší spád, postrádalo nápaditější choreografii. Brzy se vyčerpalo hlavně neustálé křepčení s vidličkami a lžícemi, ale také Káčino vyplácení Marbuela jeho ocasem a jeho pokulhávání s namoženými zády, komandování čertů, aby vytřeli podlahu, a hostina, na které se podával netopýr, myš nebo muchomůrka.

Také ve třetím dějství Jiří Heřman držel rámec školního výletu. Na zámku zůstane trojice nezbedných kluků a potkají se s ustrašenou Kněžnou Pavly Vykopalové. Snaží se ji utěšit alespoň tím, že jí nabídnou svačinu. Poněkud nuceně ale působil nápad s rozdáváním agitačních pohlednic divákům, který obsahoval výzvu ke zvolení Jirky. Ale všechno už svižně spělo nejen k vdavkám Jirky s Káčou, do oka si padli i paní učitelka a pan řidič. Společně s dětmi naskáčou do autobusu a z vydařeného výletu divákům zvesela mávají.

ND Brno - Čert a Káča

ND Brno - Čert a Káča

Heřmanův nápad s dětskou fantazií na školním výletu fungoval a díky dalším a dalším rošťárnám a zejména výbornému obsazení všech rolí Dvořákova opera nijak nezanikala, naopak, dostala nové akcenty a hlavně hravý spád.

O totéž se snažil dirigent Jakub Klecker. Dařil se mu kontrast bujarých temp tanečních scén vedle Jirkovy písničky o ubohém ovčáčkovi nebo sebezpytování lítostivě ustrašené Kněžny. Podobně rozehrával ryčné forte zejména v pekelném tanci, ztišil tajuplné vyprávění Marbuela a rozjásal závěrečný sbor. V akustice Mahenova divadla, se zredukovaným orchestrem, ale ne vždy vystihl dynamický poměr vůči sólistům, takže se stávalo, že hlavně mezzosoprán Václavy Krejčí Houskové ve střední poloze zanikal. Kleckerovo hudební nastudování však postrádá jednu ze základních charakteristik Dvořákovy hudby, která by se dala zjednodušeně shrnout jako jadrnost a líbeznosti. Klecker jakoby se až bránil jemné práci s agogikou, takže se objevovala nesouhra se sólisty, kteří k takovým tempovým nuancím s muzikantským citem tendovali - zejména Jiří Voráček jako Jirka.

Je zajímavé, že Dvořákův Čert a Káča před třemi lety v Opavě inspiroval k jinému kontextu režiséra Lubora Cukra. Fungoval také výborně, když vtipně a nápaditě propojil pohádku o chytrém ovčákovi a energické Káče, kteří obelstí čerty, alias tajnou policii s dobovým kontextem a Dvořákovým životem včetně tématu vlastenectví a konfidentství. A v přírodním prostředí v Divoké Šárka Jana Dišivoá a Renée Nachtigallová rozehrály předloni paralelně všechna tři místa děje – venkovskou hospodu, peklo a zámek s uličníky dětmi, čertíky i působně se nudícími zámeckými dítky, kočárem taženým koňmi tak, že diváci mohli vidět situace, o kterých se jinak v opeře jen mluví. A přes pokročilou hodinu si vytleskali přídavek.

Čertovi a Káče se na českých jevištích v poslední době daří a brněnská inscenace v této chvályhodné tradici úspěšně pokračuje.

Schrottovo naparfémované tango

„Nebe a peklo tvého hlasu buší do mých myšlenek...“, těmito slovy začíná ústřední Rojotango / Rudé tango v programu, se kterým do Prahy poprvé přijel Erwin Schrott, jeden z mediálně nejznámějších basbarytonistů i díky svému někdejšímu vztahu s další mediální operní hvězdou Annou Nětrebko. Ve Smetanově síni Obecního domu však Schrott nevystoupil jako Don Giovanni, Figaro, Leporello, Escamillo nebo v některé ze svých temných ďábelských rolí, do kterých ho už téměř dvě desetiletí zvou přední operní domy. Přivezl koncert, se kterým pět let objíždí po světě a zahrnul do něj i pět písní ze stejnojmenného CD, za které získal cenu Echo Klassik a vydal ho i na DVD.

Schrott není první ani poslední, kdo si od operního žánru „odskakuje“ k populární nebo lidové hudbě – připomeňme Domina, Curu, z poslední doby Tervela, z našich třeba Martinu Jankovou i Magdalenu Koženou. Podobně jako jeho kolegové se Schrott tímto programem vydává ke kořenům svého dětství – tangu, které ho obklopovalo od malička. Zrodilo se v 80. letech 19. století podél Río de la Plata, Stříbrné řeky, jejíž ústí tvoří hranici mezi Argentinou a Schrottovým rodným uruguayským Montevideem. Propojuje vlivy španělské, africké, jihoamerické hudby a z Německa pochází pro tango typický nástroj – bandoneón. Je to typ knoflíkové tahací harmoniky, na kterou vůbec není snadné hrát, protože 33 knoflíků pro pravou ruku a 38 pro levou hraje jiný ton při otevírání a jiný při zavírání.

Erwin Schrott – Rojotango. Smetanova síň Obecního domu Praha 5. prosince 2016.

I když si tango spojujeme především s tancem, na koncertě se netančilo. Schrott se spolehl pouze na hudební složku tanga. Klasiky tohoto tance, ke kterému patří i zpěv - Carlose Gardela, Juana Carlose Cobiána, Ástora Piazzollu nebo nejvýznamnějšího představitele etapy tango nuovo Pabla Zieglera - doplňovali mexičtí a kubánští skladatelé s dalšími žánry latinskoamerické taneční hudby – sambou, bossanovou, salsou.

„Tango chutná po životě a páchne po smrti, je nabité erotikou a sexem. Je to jako tlukot srdce, něco, co se nedá naučit, pochopit, čemu se nedá porozumět. Můžete to pouze milovat a prožívat to. V programu Rojotango se snažím zachytit tu zvláštní atmosféru intimity, když je člověk na konci noci zpitý emocemi, láskou, vzrušením, v extázi štěstí – nebo plný něhy ale i šílené vášně, protikladných pocitů,” sliboval v rozhovoru Schrott. Proměnit rozlehlou secesní Smetanovu síň Obecního domu do baru, klubu, ale i bordelu v Montevideu nebo Buenos Aires, kde je tango „doma“, se mu ale nepodařilo. Atmosféru nedokázal navodit ani Schrottův silně nazvučený či spíše přezvučený zpěv na mikrofon, ani Schrottova moderace v angličtině, ve které chtěl publikum z chladného počasí pražského Mikuláše přenést na slunečné brazilské pláže roztančené sambou, ani vynucované zpívání a roztleskávání publika, které reagovalo spíše rezervovaně, ani plovoucí různobarevná světla. I když Schrottův temný basbaryton a podmanivost jeho vizáže by mohly být pro tango jak stvořené, výsledkem byla europejsky luxusní uhlazená varianta za ceny vstupenek od 2,4 tisíc po 695 Kč, která atakovala publikum nikoli emocemi nabitou intimitou, vášní a melancholií, ale přehlušeností estrády.

Erwin Schrott – Rojotango. Smetanova síň Obecního domu Praha 5. prosince 2016.

Schrott v rozhovoru také zdůrazňoval význam příběhů v písních tanga a přirovnával je ke zhuštěné opeře: „Tango je jako miniaturní opera. V opeře se drama vyvíjí kolem tří hodin. Tenor se zamiluje do sopranistky, která onemocní nebo zemře, baryton soupeří s tenorem, zabije ho, zůstane opuštěný a trápí se pro svou neopětovanou lásku... Tohle všechno se v tangu děje taky, ale během tří minut! Je to kratší a levnější... V obojím je směsice vášně, vzrušení, bolesti, ale i štěstí, trápení i svobody, všechny ty nejsilnější city, které člověk může prožívat.“ Texty nebyly ani v programu ani na titulcích a těžko říct, kolik bylo v publiku posluchačů, kteří rozumějí španělsky. Je otázka, nakolik by zprostředkování obsahu pomohlo písně tanga prožít a jak program vnímali zástupci Smíšené česko-čínské komory vzájemné spolupráce, která byla generálním partnerem koncertu.

Orquesta típica zahrnovala vedle nepostradatelného bandoneonu také smyčcovou sekci v obsazení standardního kvarteta a rytmickou sekci s klavírem, kytarou, kontrabasem a bicími, doplněnou ještě pozounem. Hráči orchestru, který si Schrott s sebou přivezl v pestré mezinárodní směsici nejen z Jižní Ameriky - z Peru, Argentiny, Venezuely, ale i ze Španělska, a dokonce Rakouska s energií nabitou muzikantkou Ginou Schwarz, se blýskli i v brilantních chorusech. Naprostým omylem bylo vystoupení dvou sólistek - Deborah Lee a naší muzikálové zpěvačky Michaely Gemrotové, která se škrtila ve falešných výškách. Jejich jedinou předností bylo mládí a půvab.

Až v jednom z přídavků se konečně clona amplifikace zvedla a bez mikrofonu, pouze za doprovodu klavíru a bandoneonu, které společně zvládl každý jednou rukou bravurně Claudio Constantini, konečně dostalo tango ve Schrottově podání svoji živočišnou nespoutatelnou sílu. Trochu málo na celý večer.

Inspirace na dny příští

Pražský filharmonický sbor – I. koncert sborového cyklu sezóny 2016/2017. Leoš Janáček: Říkadla, Otčenáš, Bohuslav Martinů: Legenda z dýmu bramborové nati, Izaiášovo proroctví. Dirigent Lukáš Vasilek, sólisté Pavla Vykopalová, Ludmila Kromková, Jaroslav Březina, Jiří Brückler, Petr Svoboda a další. Rudolfinum, Dvořákova síň, čtvrtek 15. prosince 2016 19:30 h.

Leoš Janáček: Její pastorkyňa. Dirigent Martin Doubravský, režie Linda Keprtová, scéna a kostýmy Marie Blažková, pohybová spolupráce Ladislava Košíková, sbormistr Tvrtko Karlovič. Osoby a obsazení: stařenka Buryjovka - Jitka Zerhauová, Laca Klemeň - Titusz Tóbisz, Števa Buryja - Josef Moravec, Kostelnička - Magda Málková, Jenůfa - Lívia Obručník Vénosová, Stárek - Roman Janál / Jiří Kubík / Anatolij Orel, Rychtář - Pavel Vančura, Rychtářka - Věra Poláchová, Karolka - Jolana Slavíková / Kristýna Vylíčilová, Pastuchyňa - Blanka Černá, Jano / Vanda Šípová, Barena - Soňa Godarská. Divadlo F. X. Šaldy v Liberci premiéra pátek 16. prosince 2016 19:00 h.

Giacomo Puccini: Bohéma. Hudební nastudování Miloslav Oswald, režie Andrea Hlinková, scéna a kostýmy Miriam Struhárová, sbormistr Lubomíra Hellová. Rodolfo, básník - Ondřej Koplík / Tomáš Juhás, j. h., Marcello, malí - Filip Tůma, j. h. / Jakub Tolaš, j. h., Schaunard, skladatel - Martin Štolba / Milan Vlček, Colline, filozof - Jiří Přibyl / David Szendiuch, Benoit, domácí - Vladislav Zápražný / Vladimír Třebický, Alcindoro, vznešený pán - Vladislav Zápražný / Vladimír Třebický, Mimi - Elena Gazdíková / Lea Vítková, Musetta - Olga Jelínková / Barbara Sabella, Parpignol - Petr Mašek / Ivo Melkus, Seržant / Celník - Radek Leszczynski / Vojtěch Pačák. Moravské divadlo Olomouc, premiéra pátek 16. prosince 2016 19:00 h.

Richard Strauss: Salome. Osoby a obsazení: Salome (Catherine Nagelstad), Herodias (Nancy Fabiola Herrera), Herodes (Gerhard Siegel), Narraboth (Kang Wang), Jochanaan (Zeljko Lucic), První Žid (Alan Glassman), Druhý Žid (Mark Schowalter), Třetí Žid (Noah Baetge), Čtvrtý Žid (Alex Richardson), Pátý Žid (David Crawford), První Nazareťan (Michail Petrenko), Druhý Nazareťan (Paul Corona), První voják (Nicholas Brownlee), Druhý voják (Richard Bernstein), Kapadočan (John Hancock), Otrok (Maria Zivčak). Sbor a orchestr Metropolitní opery řídí Johannes Debus. Přímý přenos z Metropolitní opery v New Yorku Připravil Jindřich Bálek. Český rozhlas Vltava sobota 17. prosince 2016 19:00 h.