RECENZE: Podmanivé obrazy i prostý, ale silný příběh. Červená želva zaujme děti i dospělé

Abychom zbytečně nechodili kolem horké kaše, protože pro účely recenze je beztak nutno tu základní věc prozradit: titulní červená želva se ve zvířecí formě objeví ve filmu jen krátce. Mladému trosečníkovi na pustém ostrově ten velký a nevyzpytatelný tvor tak dlouho hatí pokusy o únik na těžce zbudovaném voru, až jednou rozhořčený mladík využije želviny slabosti na souši a dosti nevybíravým způsobem ji zneškodní. Když svého činu lituje, je už pozdě. Co se ovšem nestane: želví krunýř praskne a vyloupne se z něj krásná dívka. A stane se trosečníkovou věrnou společnicí v dobrém i ve zlém po zbytek jeho života.

Z filmu Červená želva.

Trochu to připomíná biblický příběh a trochu Boženu Němcovou: Červená želva velmi ladně vplouvá do mytických vod po generace důvěrně známých, a zároveň stále lákavých, tajuplných a magických. Dál už je děj zdánlivě prostý – život se ubírá cestou, kterou mu určuje přirozený řád, plynutí času a přírodní pochody. Rodina zažívá radost i žal a po všech dobrodružstvích a všedních dnech přichází také stáří a smrt. Emocionální vrchol snímku je dojemný, ale nepatetický – a celé pohádkově-nepohádkové, citlivé a zároveň věcné vyprávění se jím dokonale uzavírá.

O čem sní muži
Kouzlo Červené želvy tkví mimo jiné v její jednoduchosti, která ale může inspirovat košaté filozofické úvahy nad smyslem života. Je pravda, že perspektiva je tu hodně mužská: cynicky by se dalo říct, že jde přímo o „šovinistický“ sen – muž získá dokonale oddanou partnerku tak, že ji nejprve bací do hlavy, a ona jej pak starostlivě doprovodí celým životem, porodí mu potomka (samozřejmě syna) a dopečuje o něj až do smrti. Ten samý příběh se nicméně dá interpretovat také jako pocta ženské laskavosti, velkorysosti a životní síle, bez níž by muži byli jen ubozí a truchliví trosečníci. (Ne že by si tímto výkladem film genderově příliš šplhnul.)

Co je ale snad beze sporu, je vynikající obrazové ztvárnění Červené želvy. Filmové obrazy, v nichž mnohdy jako by se zastavoval čas, jsou nesmírně sugestivní, zřetelně inspirované reálnými sceneriemi. Režisér Michael Dudok de Wit v rámci příprav pobýval na skutečném seychelském ostrově a například fotografoval nebe od východu do západu slunce – získal tak studii vlivu světla na oblaka, kterou animátoři později využili. Působivost dodává obrazům propracovaná hra se stíny a drobnými detaily i velké barevné plochy, které určují atmosféru jednotlivých sekvencí. Namístě je varování pro osoby trpící klaustrofobií: když hrdina uvízne v úzké podmořské jeskyni, je výjev tak přesvědčivý, že z něj opravdu mnohým nemusí být dobře...

Otázku, je-li Červená želva pro děti, nebo pro dospělé, není potřeba příliš řešit. Při předpremiérové projekci v rámci Festivalu francouzského filmu vypadaly obě skupiny stejně fascinovaně.