Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Češi jsou neuvěřitelně talentovaný národ, míní maďarský bohemista István Vörös

Kultura

  5:00
BUDAPEŠŤ/PRAHA - István Vörös (1964) je zřejmě nejvýraznější postavou maďarské bohemistiky posledních let. Vystudoval maďarštinu a historii na pedagogické fakultě a maďarštinu a češtinu na filozofické fakultě Univerzity Lóránda Eötvöse v Budapešti. Překládá hlavně poezii. A sám píše: vydal šestnáct sbírek poezie, šest knih prózy, dva svazky divadelních her, knížku pro děti a tři svazky esejistiky.

Dvě strany jedné mince. Česká a maďarská kultura jsou podle Istvána Vöröse variace na jedno téma. Jen to nechceme vidět. foto: FOTO ARCHIV ISTVÁNA VÖRÖSE

Je laureátem více než desítky cen, mimo jiné Tibora Déryho (1998), Józsefa Attily (2003), Huberta Burdy (2003) a ceny Premia Bohemica (2005). V češtině mu vyšla kniha básní V okně spící (2008) a výbor z literární vědy Co je ironická věda? (2017).

LN Maďarsko se za poslední roky dost změnilo. Dotklo se to nějak vašich profesí spisovatele, překladatele, literárního vědce, vysokoškolského učitele?
Cenzura, aspoň v literatuře, zatím v Maďarsku není. Ale to neznamená, ze svobody nejsou omezované. Jako literární vědec a překladatel sice můžu dělat, co chci, ale jen proto, že moc se o nějakou vědu a překlady nezajímá. Jednu moji divadelní hru sice stáhli z programu před premiérou, ale důvody byly jiné – ekonomické. Ta hra náhodou kritizovala politické strany. Největší problém dnešního Maďarska je, že co se dřív zdálo jisté, je dneska nejisté. Teď třeba budoucnost maďarské Akademie věd.

LN Nepletou se vám někdy všechny ty profese dohromady? Nevyrušuje třeba literární věda, když píšete román, báseň, divadelní hru, knížku pro děti?
Právě naopak. Přednášky na univerzitě mi pomáhají hledat nápady na povídky. Překládání mě inspiruje, když píšu poezii. Poezie se promítá do úvah o společnosti. A z toho všeho plyne román. Kdo hodně pracuje, hodně píše. Není to samozřejmě vždycky dobré. Někdy mi chybí čas na volné přemýšlení. V posledních letech jsem taky redaktorem časopisu Vigilia, nejstaršího literárního magazínu v Maďarsku, založeného ve třicátých letech.

LN Pro psaní o literatuře razíte pojem „ironická věda“. Co to znamená?
Věda je pro mě příliš vážná věc. Zajímají mě vědci, kteří mají smysl pro humor: Friedrich Nietzsche, Jacques Derrida, Umberto Eco.

Ironie nám může pomoct pochopit v literatuře věci, na které jinak nedosáhneme. Musíme brát literární vědu jako fikční svět a respektovat zákony této fikce. Každý vědec musí být trochu umělcem. A naopak – i umělec by měl být trochu vědcem. Měl by mít hluboký, vědecký zájem o věc. Romanopisec tohle zná dobře už pár století.

LN Našel byste nějaké „ironické vědce“ v Česku?
Mým oblíbeným profesorem na univerzitě v Praze byl Jiří Brabec. Jeho přednášky byly nejen velmi dobré, ale i mírně kritické. Ironie s sebou nese vždycky jistou dávku kritičnosti. A další: Martin C. Putna nebo Pavel Janoušek. Oba píšou tak, že si člověk nemůže být nikdy jistý, jestli v tom není náhodou žert. Ve vědě si lze ale takhle hrát jenom tehdy, pokud víte dvakrát třikrát víc, než napíšete. Jako oni.

LN Napsal jste knihu o Kunderovi, Hrabalovi a Haškovi. Proč zrovna tahle trojka? Co je spojuje?
Abych to vysvětlil, musel bych tu knihu napsat ještě jednou – a jinak. To není špatný nápad! Analyzoval jsem tři romány: Život je jinde, Příliš hlučná samota a Český snář. A nějakým způsobem se mi do toho všeho promítl Švejk. Vyšlo mi, že všichni ti spisovatelé mluví o jednom: jak přežít. Válku, totalitu, život, sny.

LN Kdybyste měl takovou trojku poskládat z českých básníků, koho byste jmenoval?
Z klasiků? Holan, Holan, Holan. A ze současníků: Wernisch, Hruška, Borkovec. A ještě dodám několik jmen těch, které bych chtěl překládat: Jaroslav Vrchlický, Jan Zahradníček, Jiří Kolář, Ivan Blatný, Jan Skácel.

LN Proč třikrát Holan?
On je tak velký básník, že vydá za tři: texty ze třicátých a čtyřicátých let – první, Příběhy – druhý, Holan po roce 1962 – třetí. A ještě vám povím svoji trojku nejoblíbenějších básníků vůbec: Rainer Maria Rilke, Vladimír Holan, Sándor Weöres. Rakušan z Prahy, Čech a Maďar.

LN Mají Maďaři a Češi v kultuře nějaký společný kořen?
Máme společné dějiny od roku 1490 do roku 1918. To není málo. Ale naše literatury a kultury jako by to nechtěly vědět. Anebo ne tak, jak je potřeba. Snažím se, aby se situace zlepšila. Česká a maďarská kultura jsou vlastně variace na jedno téma. Máme sice často opačné odpovědi na stejnou otázku, ale pokud poznáme toho druhého, pochopíme líp sami sebe.

LN Jak jste se vůbec dostal k české literatuře?
V osmdesátých letech jsem se rozhodl, že se naučím česky. Tušil jsem, že to pro mě bude znamenat hodně: Praha, čeští spisovatelé, české knihy, česká divadla – prostě Češi jako neuvěřitelně talentovaný národ…

LN Neuvěřitelně talentovaný národ?
Samozřejmě že každý národ je talentovaný, někdy víc, někdy míň, ale ten nejtalentovanější, a tím pádem nejzajímavější je pro mě ten český.

LN Čím?
Tím, co Češi vytvořili v šedesátých letech – v literatuře, v divadle. Maďaři a Poláci si vedli samozřejmě taky dobře. Teď je trochu hůř: u vás i u nás. Nejkritičtější jsem k vlasti. Musím, protože jsem vlastenec. Ale český národ si můžu dovolit milovat bez jakékoli vlastenecké povinnosti.

Autor: