Organizační peripetie upomínající na slavný Formanův hasičský bál i trable dospívání jako v Černém Petrovi prostupují dokument Na značky!, který pojednává nejen o duchu současného sokolstva. Není to ale snímek škodolibý, i když své hrdiny často nešetří. Síla tradice, kolektivního úsilí a nadšení jednotlivců v něm totiž nakonec slavně překoná všechny nesnáze, dokonce i rozmary nástupové komise.
Lidovky: Film vrcholí působivými choreografiemi všesokolského sletu v Praze, s tím se asi dalo už při přípravě natáčení počítat. Jak se ale daly předvídat všechny ty dramatické, chaotické a často groteskní situace, které výsledku předcházejí?
Vývoj filmu trval docela dlouho, chodila jsem na obhlídky a viděla mnoho nácviků, ze kterých jsem si mohla udělat dobrou představu. Už jen výběrem postav, tím, jak reagují, jaký mají temperament, si pak z velké části předurčíte, jak bude výsledek vypadat.
Lidovky: Dokument má dvě hlavní hvězdy, zkušeného cvičitele Mirka a mladého cvičence Radka. Mirek je charismatická postava s velkým zápalem a někdy až démonickou schopností nacházet a tepat nešvary, Radek je nesmělý sportovec s všetečnou maminkou, který si na sletu hledá děvče. Jak jste přišli právě na ně?
S Mirkem Vránou jsem komunikovala dlouho, protože působí v centrále pražského Sokola. Pomohl mi obsadit právě trojici kamarádů v čele s Radkem. Až později mě napadlo, že sám Mirek by byl dokonalá postava. A ukázalo se, že ti dva budou dobře fungovat i spolu. Celkem jsme ale točili pět postav a předem se nedalo odhadnout, jak se která z nich vyvine, co všechno nám dovolí, do jaké blízkosti se dostaneme. Až během střihu vysvitlo, že pro příběh, který chceme předložit, jsou nejzajímavější právě Mirek a Radek.
Lidovky: Nakolik je ve filmu přítomna nějaká forma fabulace?
Byla tam velká scenáristická příprava. Radkův příběh, jenž se nakonec dostal do popředí, je asi ten nejvíc skriptovaný. Věděla jsem, že chceme příběh chlapce, který se zamiluje do slečny na platformě všesokolského sletu, protože tam k takovým situacím běžně dochází. Tak jsme tomu trochu dopomohli.
Pokud jde o Mirka, tam jsme zase potřebovali člověka, který je tak trochu nervák, ale právě tím poukazuje na svou lidskou stránku a na to, že ne všechno se daří vždycky hladce a za stoického klidu. V tomto smyslu se ty scény odvíjejí podle bodového scénáře, jejž jsme připravili s Jakubem Medveckým. Ale zároveň dokumentují reálné dění.
Také je důležité říct, že na jednotlivých liniích pracovali další režiséři, které jsem oslovila – Duc Viet Duong, Jaroslav Kratochvíl, Miro Remo a Juraj Šlauka. Celkem nás tedy bylo pět a ještě jsme měli další čtyři kameramany, takže dohromady devět kamer a opravdu velký štáb.
Lidovky: Která část práce byla nejnáročnější? Ta koordinace velkého štábu?
To bylo samozřejmě hodně náročné, ale bylo to nutné, protože jsem zkrátka nemohla být na pěti místech najednou. Vybrala jsem si takové režiséry, kteří už prokázali své kvality a jimž jsem mohla důvěřovat. Ale asi vůbec nejsložitější byl střih.
Lidovky: Vypadlo při něm hodně natočeného materiálu?
Spousta. Mnoho sokolských nástupů se tam opakovalo a na to by se nikomu nechtělo dívat. Nechali jsme to podstatné a já si osobně nemyslím, že by tam něco chybělo.
Lidovky: Co vás vlastně přivedlo k zájmu o sokoly a všesokolský slet?
To je taková zvláštní story. Já jsem ročník, který nikdy takto necvičil, nevěděla jsem ani, že je Sokol v Česku stále velmi aktivní. Ale byla jsem jako studentka na stáži v České televizi a s kamarádem z produkce jsme se jednoho večera procházeli po Praze. Jemu se opravdu urgentně chtělo na záchod a zachránila to toaleta v sokolské tělocvičně, jejíž velká okna svítila do tmy a cvičila v ní stará garda.
Byla jsem tím fascinovaná a hned jsem šla za náčelníkem Sokola, který tam byl přítomný, s tím, že o nich musím natočit film. Za dva a půl roku se měl konat všesokolský slet a dohodli jsme se, že je to dobrý nápad.
Lidovky: Jak potom sokolové reagovali na vaši přítomnost na svých akcích?
Byli všichni velmi otevření, mohli jsme natáčet, co jsme chtěli. Jen jsme měli v některých liniích určité limity, co se týče nějakých osobních záležitostí, ne každá z těch pěti postav nás pustila úplně blízko. Proto jsme si museli třeba v případě Radka pomoci scénářem. Když může být člověk částečně skrytý za rolí, dokáže se někdy mnohem víc otevřít.
Lidovky: A jak se sokolům líbil výsledek, který pro ně není vždycky jen lichotivý?
Když viděli finální střih, byly to takové bipolární reakce. Ale myslím, že jakožto k filmu k tomu ani jejich nejvyšší představení Petr Svoboda a Hana Moučková neměli výhrady. Byla tam z jejich strany výčitka, že Sokol není zobrazený jako aktivní organizace plná mladých lidí, což oni opravdu jsou. Ale já jsem ten film ani netočila s tím, že by to měla být propagace Sokola.
Od počátku je to založené až na takovém formanovském stylu, ukázat na člověku to lidské. Předvést na platformě všesokolského sletu, jak z nedokonalosti může vzejít něco dokonalého. Když v tom bude někdo hledat zevrubnou zprávu o historii Sokola nebo reprezentativní svědectví, jak Sokol funguje dnes, může být zklamaný, protože o tom ten film není. Ale samotní protagonisté, Mirek Vrána, Radek, Radkova máma i babička, ti všichni byli úplně nadšení a dojatí, jak se jim to líbilo, protože rozumí tomu nadhledu. A pochopili, že nám jde o to, ukázat, jak navzdory všemu chaosu, nedorozuměním a nerváctví vzniká díky nezměrnému úsilí něco skvělého.
Lidovky: Na výrobě filmu se podílela Slovenská televize, zatímco Česká televize mezi koproducenty nefiguruje. Proč takový námět na Kavčích horách nezarezonoval?
To přesně nevím a byla by to spíš otázka pro producentky filmu Alici Tabery a Zuzanu Mistríkovou, které i s Českou televizí komunikovaly. Myslím, že tam hrálo roli, že v ČT ten projekt chápali ne jako zpracování určitého univerzálního tématu, ale jen jako záznam všesokolského sletu, který by byl navíc hotový až dlouho po skončení té události.
Lidovky: Zjistila jste při práci na tomto filmu něco o české povaze?Asi že opravdu máte takovou hrabalovskou náturu. Já mám český národ hrozně ráda, jste mi velmi blízcí právě v tom, jaký dokážete mít nadhled nad sebou samými. My Slováci se bereme možná až moc vážně a zároveň se někdy skoro až stydíme za to, že jsme Slováci. Vy se na sebe umíte podívat otevřeněji.
