„Právem si zaslouží naši vděčnost za to, jak neoblomně bránil neporušitelnost partitur proti zvůli zpěváků a instrumentalistů. V Praze budeme na tohoto mladého geniálního hudebníka vzpomínat jen v nejlepším.“ Takto psal o šestadvacetiletém Gustavu Mahlerovi Prager Abendblatt 15. července 1886, když se s ním jako s dirigentem naše metropole loučila.
Skladatel, rodák z Kališť u Jihlavy, měl k Praze kladný vztah, přestože na svůj první pobyt zde vzpomínal spíš trpce: otec jej do Prahy poslal na studia (podobně jako Franz Smetana svého syna) v bláhové naději, že jej škola zaujme.
V červenci 1885 přijel Mahler do Prahy jako nadějný dirigent, který potřebuje nějakou práci předtím, než nastoupí jako dirigent v Lipsku na nové místo. Angelo Neumann jej angažoval jako dirigenta Královského německého zemského divadla (dnešní Stavovské divadlo) a poskytl mu skvělé příležitosti. A Mahler tu dirigoval například českou premiéru prvních dvou částí Wagnerovy tetralogie Zlato Rýna a Valkýru (19. a 20. 12. 1885).
Z kropicí konve trubka
Své kontakty s Prahou však Mahler nepřerušil, jevila o něj zájem i jako o skladatele. Jeho symfonie prováděla střídavě jak Česká filharmonie (Druhou a Čtvrtou), tak orchestr Nového německého divadla (První, Třetí a Pátou). Vzhledem k fenomenální dirigentské kariéře zajížděl do české metropole relativně často.
Po návratu ze Spojených států v roce 1908 pobýval v Praze mezi 20. a 23. květnem 1908, když dirigoval první z koncertů České filharmonie v rámci cyklu u příležitosti Jubilejní výstavy Obchodní a Živnostenské komory. Při téhle příležitosti mu orchestr nabídl, že by na závěrečném koncertě cyklu mohla zaznít premiéra jeho Sedmé symfonie.
Mahler, který pro toto své dílo marně sháněl nakladatele, nabídku přijal a plánované podzimní druhé provedení v Mnichově podmiňoval pražským úspěchem skladby. Jako podmínku si dal, aby skladbu hrálo nejméně stočlenné těleso, proto musela Česká filharmonie přizvat hudebníky orchestru německého divadla.
Gustav Mahler
Na druhé straně, když se autor snažil udat své dílo lipskému nakladatelství Lauterbach und Khun, tvrdil pravý opak: „Pro svůj jasný a svěží charakter, tak i pro své poměrně malé orchestrální obsazení má toto dílo vyhlídky, že v nejbližší době projde většinou koncertních síní.“ Jak vidno, autorská marketingová sdělení nejsou žádnou novotou.
Před premiérou dorazil skladatel do Prahy 6. září, se čtrnáctidenním předstihem, protože chtěl dostatečným počtem zkoušek odstranit všechny případné problémy vzniklé spojením dvou orchestrů.
Podle dirigenta Otty Klemperera uspořádal skladatel asi čtyřiadvacet zkoušek, a přesto nebyl úplně spokojený. Manželce Almě si v dopise postěžoval: „Musím opravovat hlasy a kromě toho přemýšlet, jak by se dal udělat z kotlíku na párky tympán, ze zrezavělé kropicí konve trubka, ze špeluňky koncertní sál.“
„Tehdy byl štíhlý a fakt hezký!“ Pěvci Kněžíková a Plachetka vzpomínají, jak je před lety dal dohromady Mozart |
Velký sál na pražském výstavišti, kde se koncert konal, nebyl věru akusticky ideálním místem a navíc se zde pořádaly bankety a během zkoušek se prostíraly stoly.
Ovšem koncert samotný, konající se na závěr výstavy, nebyl žádnou druhořadou událostí. Do Prahy přijeli a i na generálce byli přítomni například skladatel Alban Berg, dirigent Bruno Walter, skladatelé Alexander Zemlinský, Oscar Strauss, Vítězslav Novák či Otakar Ostrčil a samozřejmě skladatelova manželka Alma.
Spisovatel a kritik William Ritter popisuje atmosféru těsně po zkoušce, na které poprvé zazněla poslední věta symfonie: „Když ta ohromující a kypící symfonie skončila, zavládlo užaslé mlčení… Mahler, aniž se na kohokoli podíval, zavřel velkou rukopisnou partituru a sešel z pódia jako náměsíčný a pomalu, s výrazem nekonečného smutku, ba skleslosti, zhypnotizovaný přítomností té ženy, si k ní přisedl tak, že je dělil roh stolu.
Tváří byl otočený k nám, ale díval se na ni, upřeně a jakoby pomateně a šeptal… nikdo neví co… Nikdo ani nehlesl … ticho jako v kostele… Bohoslužba neskončila… hudebníci na pódiu ještě nedostali pokyn, aby odešli. A na ni, na paní Mahlerovou nikdy nezapomenu… Očividně nebyla na výši toho, co jí Mahler v tu chvíli sděloval, ani na výši díla, jež právě vyslechla, byť dobře věděla, že je cele zasvětil jen jí.“
Po sto letech
Premiéra v sobotu 19. září se povedla, recenze byly spíš přívětivé (což se zejména o Páté a Šesté symfonii říci opravdu nedalo) a Gustav Mahler byl spokojený i s provedením. Felix Adler v Bohemii poté napsal, že hudba „nepopisuje, nevypravuje, neilustruje. Jejím cílem nejsou jalové zvukové kombinace, nýbrž návrat k původní definici hudby, to jest k vyjadřování pocitů a nálad, pro něž nemáme slov.“
Pokud jde o samotný programní výklad skladby, autor byl velmi stručný: „Tři poslední věty, v té poslední bílý den. Základem všeho je první věta.“
Letošní provedení na Výstavišti je připomínkou toho historického okamžiku. Sál, v němž se premiéra odehrávala, sice nestojí, ale přibližně v týchž místech se koncert odehraje. Navíc Bamberští symfonikové, které Jakub Hrůša vede, jsou přímými pokračovateli hudebníků z pražského německého divadla: po druhé světové válce se značná část odsunutých hudebníků přemístila do bavorského Bamberku a založili zde orchestr.
Výjimečnost akce vyzdvihuje i dirigent Jakub Hrůša: „Koncert bude zcela neopakovatelný, dva orchestry, které spolu nikdy nehrály, budou společně účinkovat v tomto mistrovském díle Gustava Mahlera, navíc přibližně v místě, kde se na Výstavišti konala premiéra. Všechny tyto okolnosti dávají tomuto koncertu náboj, který se jen tak nezopakuje.
Sám jsem na koncert zvědavý, protože nemohu dopředu říci, jaký zvuk, jaký charakter bude mít provedení těchto spojených orchestrů. Na Výstavišti se koncerty klasické hudby běžně nekonají, takže ti, kdo jsou zvídaví a nechtějí chodit pořád jen do Rudolfina nebo do Obecního domu či do divadel, budou mít možnost slyšet klasiku v novém prostředí.“
Koncert začne na Výstavišti již v 19.40, na velkoplošné obrazovce na pódiu pořadatelé promítnou dokumentární film Mahler’s Universe – Symphony No. 7. Návštěvníci si budou moci dokonce zakoupit i občerstvení, atmosféra premiéry tedy bude autentická. Z mimohudebních důvodů návštěvy musíme uvést, že vstupenky na tuto špičkovou akci začínají na 250 korunách, což stojí za zvážení i pro ty, kteří se tradičních sálů bojí.
