České stopy v USA jsou výrazné, tvrdí o svém nejnovějším díle ilustrátorka Renáta Fučíková

LN: Co vás přivedlo na stopu Čechů v Americe?
Popud k vytvoření knihy jsem dostala od krajanů z Chicaga. Irena Čajková z University of Chicago mě před pěti lety vyzvala, abych zmapovala příběh Antona Cermaka, chicagského starosty. To se mi ale tenkrát zdálo dosti stručné, proto jsem knihu rozšířila na daleko větší historický úsek a na daleko víc krajanů.

LN: Jaký časový úsek ta kniha zabírá? Jde až ke Kolumbovi?
Prolog knihy tvoří příběh Kolumbova kolegy, možná i přítele – kartografa Martina Bohema. Jeho příjmení dokazuje, že byl původem z Čech, i když později žil v Norimberku a Lisabonu. Právě on tvrdil, že cesta za indickým kořením může vést po moři západním směrem. A on také vytvořil první glóbus v historii.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

LN: Martin Bohem je prolog. Kdo knihu otvírá, kdo je historicky prvním Čechem v USA?
Byl to Joachim Gans, pražský rodák židovského původu. Měl alchymistickou průpravu, dnes bychom řekli, že byl metalurg. Královna Alžběta ho poslala do Ameriky s první posádkou kolonistů. Ti sice neuspěli, ale dokázali se ve zdraví vrátit do Evropy, což bylo tehdy něco jako návrat z Marsu.

LN: U koho vaše kniha končí?
Poslední část knihy je věnovaná nezpochybnitelným hrdinům, jimiž jsou podle mě astronauti. Eugene Cermak, dosud poslední člověk na Měsíci, byl doslova Čechoslovák, protože jeho otec byl Slovák a matka Češka. Pak třeba John Blaha, velitel raketoplánu. A především kapitán James Lovell, velitel slavného Apolla 13, které sice na Měsíci nepřistálo, ale navzdory výbuchu na palubě se jeho posádka dokázala vrátit domů a dodnes drží prvenství: ve vesmíru zatím doletěli nejdál. Epilog knihy pak tvoří příběh Václava Havla, připomínám jeho slavný třicet let starý projev v americkém kongresu.

LN: Z jakých důvodů Češi do Ameriky odcházeli?
Důvody byly různé. Zpočátku tam odcházeli lidé, kteří byli doma pronásledováni za své vyznání, tedy hlavně nekatolíci. Po roce 1848 to zase byli lidé, které po revoluci pronásledoval rakouský režim, třeba Vojta Náprstek či Josef Václav Sládek. Koneckonců mezi ně patří i jedna z nejzajímavějších postav knihy: Ladimír Klácel, iniciátor hnutí takzvaných freethinkers. V druhé polovině 19. století pak odcházeli lidé hlavně z existenčních důvodů. Nejdříve to byla vlna venkovanů, ti mířili do prérií Středozápadu a do Texasu. Na přelomu století pak z Čech do Ameriky mířili zruční dělníci a řemeslníci, které z Evropy vypudily opakované hospodářské krize. Ti se zabydlovali ve městech na východním pobřeží a v Chicagu, poblíž velkých továren. Poslední významnou vlnu tvořili exulanti na útěku před totalitami, nacistickou a komunistickou.

LN: Kde jste hlavně sbírala ke knize informace: tady, či tam?
Nějaké knihy jsem si nakoupila už před lety v Americe, něco mi ofotily a poslaly Irena Čajková a druhá iniciátorka projektu Klára Moldová. Velký dík patří knihovně Náprstkova muzea v Praze. Vedoucí mě vpustila do studovny a dovolila mi listovat svazky dobových novin starých sto šedesát let! Dostala jsem z knihovny obrovské množství obrazového i textového materiálu. Bohužel všechno se do knihy nemohlo vejít. Pokud měla být bohatě ilustrovanou publikací, musely se texty krátit a témata probírat.

LN: Jak kniha vlastně vznikala: nejdřív text, pak obraz, nebo šlo jedno s druhým paralelně?
Nejdřív bylo nutné napsat texty. Nechala jsem je literárně a odborně revidovat; o to se postarali Radek Malý a Lenka Křížová. Další zásadní faktické a jazykové zásahy provedla Irena Čajková spolu s kolegou z univerzity Tomem Gaulkinem. Oba se také ujali překladu do angličtiny, protože od samého začátku jsme s nakladatelstvím Práh plánovali dvě jazykové verze. Anglický překlad je velmi citlivý a bere v potaz drobné odlišnosti v pohledu na dějiny na opačných stranách oceánu.

LN: Takže titul je k mání i pro dnešní Čechy v USA?
Je, od začátku září. Nakladatelství Práh dopravilo na místo stovky výtisků, a pokud vím, už jsou vyprodané. Nakoupili je krajané z Chicaga, Minnesoty a Texasu. Na jaře bych měla mít výstavu ve Washingtonu, kde chci knihu také prezentovat, a pak v New Yorku, Filadelfii a Bostonu. A domlouváme i západní pobřeží, kde dnes žije mnoho mladých lidí původem z Čech. Myslím, že pro všechny krajany v USA i pro nás tady doma je kniha důkazem, že české stopy v amerických dějinách jsou výrazné a že máme být na co hrdí.

LN: Co obecně o naší zdejší společnosti vyprávějí ti, kdo odešli?
Kniha je obrazem moderních dějin Ameriky i Evropy, odrážejí se v ní revoluce i velké válečné katastrofy. Ale především připomíná, jak je pro svět i pro nás v srdci Evropy důležitý západní model demokracie. Dnes máme mnohdy tendenci o něm pochybovat, ale ve své ideální podobě dává skutečně obrovskou možnost rozvoje jednotlivcům i společnosti. Masaryk, jehož pokládáme za strůjce naší samostatné existence, našel inspiraci a především podporu právě v Americe. Stejně tak Havel, kterého inspirovalo občansky aktivní ovzduší New Yorku.

LN: Vás osobně to do Ameriky nikdy netáhlo?
Když jsem byla mladá, neměla jsem potřebu pálit za sebou mosty a utíkat, nebyla jsem na to asi dost odvážná. V posledních letech jsem v Americe navštívila několik měst, ale vůbec nemůžu říct, že ji znám. Cítím, že jsem spíš Evropan, protože mi za oceánem mnohdy chybí naše památky a stopy naší kultury. Jenže tohle všechno mi vždycky vynahradí Američané svou otevřeností a vřelostí. Kvůli nim bych tam asi mohla žít. Čas od času si vzpomenu třeba na nekonečnou krajinu Texasu nebo na to daleké nebe nad Kosou… Stačí pár tónů nějaké hudby a chci se tam vrátit.