Všechny skladby alba Země složil saxofonista Luboš Soukup. Ten momentálně žije v Dánsku a album natočil se svým tamním kvartetem, které tvoří německý pianista Christian Pabst, dánský bubeník Morten Haesum a jeho krajan, kontrabasista Morten Haxholm. Zvláštním hostem je beninský kytarista a vokalista Lionel Loueke, skutečná světová první liga, občasný spoluhráč mimo jiné Santany, Cassandry Wilson nebo Stinga. Naživo jsme jej viděli před pár lety v Brně jako člena kapely Herbieho Hancocka.
Loueke je na albu Země vlastně výrazněji slyšitelný jako vokalista, který svým hlasovým výrazem, ne nepodobným populárnímu Richardu Bonovi z Kamerunu, výborně sekunduje Soukupovu saxofonu. Okamžiky propojení ještě s kytarou jako ve skladbě Shikara pak jsou obzvláště silnými momenty alba. To přináší stylově osobitou hudbu (Soukup je jako autor velmi zajímavý melodik) s otisky mimoevropských hudebních postupů, ať afrických, nebo orientálních. Nezaostává ale ani v podstatě mainstreamová meditace kvarteta s dominantním Soukupovým klarinetem White Horse.
Středověk i Janota
Luboš Soukup se s klarinetem a tenorsaxofonem podílel také na nahrávání nového alba kontrabasisty a skladatele JaromíraHonzáka Early Music. Protagonistova poslední čtyři alba všechna získala jazzového Anděla a Honzák sám je považován za jakéhosi generačního guru. Desky točí nicméně většinou hodně se zahraničními jazzmany. Early Music je výjimkou: dva již jmenované doplňují další Češi, kytarista David Dorůžka, pianista Vít Křišťan a bubeník Martin Novák.
Hudbu alba prý sice ovlivnilo Honzákovo studium takzvané staré hudby (v onom klasickém slova smyslu, tedy od gotiky po baroko), obsahuje i úpravu jedné skladby středověkého anonymního autora, kdybychomale tohle nevěděli, asi by nám to na mysl nepřišlo. K obecně chápanému obsahu termínu moderní jazz má Early Music určitě blíže než třeba minulá, experimentálnější Honzákova deska Uncertainty (2015).
Honzákovy kompozice stojí, jak jinak, na pevných basových kostrách, jeho nástroj ale rozhodně nedominuje. Plní svoji funkci jako v každé jiné kapele a sólová „práce“ je zejména na bedrech Davida Dorůžky a Luboše Soukupa. Zcela specifickou položkou alba je vedle zmíněné středověké Tournai Mass (v níž má ovšem místo i elektronika) také instrumentální úprava písně Oldřicha Janoty Březový háj. Honzák bere do ruky i smyčec, Novák se soustředí na jemnou práci s činely, Dorůžka s Křišťanem si „přelévají“ typicky janotovské minimalistické rozklady a Soukupův klarinet létá ve stratosféře. Taková úprava skvěle ctí atmosféru originálu a přitom je ryze originální.
Měkká polština
Respektovaný leader Jaromír Honzák ovšem v mnoha dalších uskupeních působí jako „pouhý“ sideman. Například v kapele skladatelky a trumpetistky Štěpánky Balcarové, jejíž autorské písně na texty polského básníka Juliana Tuwima nazpívala na album Life And Happiness of Julian Tuwim polská zpěvačka Małgorzata Hutek.
Balcarová ráda pracuje s rozsáhlejšími ansámbly (je také dirigentkou progresivního big bandu Concept Art Orchestra), což je znát zejména z jejích propracovaných aranžmá dechových nástrojů (kromě její trubky též saxofony a klarinety Marcela Bárty a flétny Roberta Fischmanna).
Přesto se jí proplétáním citlivých partů dechových nástrojů s komorním výrazem rytmiky podařilo na albu dosáhnout mimořádné intimnosti. Ta koresponduje nejen s Tuwimovým lyrickým světem, ale i polštinou jako takovou. Jež tu ovšem zní nejen typicky měkce a jemně, ale umí i netypicky „zadrnčet“ a dosáhnout v hudebním kontextu nezvyklého ataku (Życie, Życie moje).
Pianista Vít Křišťan je nejen sidemanem Jaromíra Honzáka na jeho posledním albu, ale často spolupracuje i se Štěpánkou Balcarovou. Aktuálně je třetinovým podílníkem velmi zajímavého bezejmenného alba, jež natočil společně s kontrabasistou a klarinetistou Jiřím Slavíkem a v Praze dávno domestikovaným slovenským trumpetistou a občasným zpěvákem Oskarem Törökem.
Sestava tria bez bicích nástrojů a s výrazným zvukem elektrického piana pod Křišťanovýma rukama dává patnácti na jazz vlastně velmi „stručným“ skladbám zajímavý zvukový i rytmický rámec, který dává vyniknout Törökově imaginativní hře, známé i z kapely Vertigo. Nejen hudební, ale zjevně i lidská vyladěnost umožňuje členům tria kromě všestranné muzikantské nápaditosti a poetiky zapojit do hry i oživující nadhled.
Robustní saxofon
Mezi těmi, o nichž byla doposud řeč, se může zdát saxofonista Rostislav Fraš solitérem. Přinejmenším v tom smyslu, že aktuálně nespolupracuje s nikým ze zmíněných. Jeho nové album Use The Moment se ovšem od ostatních neliší kvalitativně. Byť má nejblíže k modernímu mainstreamu a využívá vesměs jaksi „zavedených“ prostředků, díky hráčské invenci zúčastněných je radost ho poslouchat.
Nezapře se, že k robustnímu tónu Frašova tenor saxofonu už léta patří kontrabas Josefa Feča. A že ve studiu vypomohli známý italský pianista Antonio Farao a za bicími seděla americká extratřída Jeff „Tain“ Watts, mimo jiné spoluhráč Branforda Marsalise.